Homosexualita, pedofilie...

Vážený pane profesore, rád bych se Vás zeptal, jak je to s těmi různými odchylkami od heterosexuální orientace (homosexualita, pedofilie atd.). Jsou podle Vás vrozené nebo získané? A dají se změnit? To je otázka, kterou donedávna měli jak laici tak odborníci pro sebe jasně vyřešenu. Zatímco laici většinou považovali člověka s odlišnou orientací za zvrhlíka, plně zodpovědného za své chování, odborníci měli mnoho poznatků o tom, že vloha k sexuálnímu chování včetně orientace a celé struktury komunikace s partnerem se utváří v určitém kritickém období ještě před narozením, tedy během těhotenství matky. Výsledný vzorec povstává ze střetu genetické výbavy, vlivu hormonů a dalších, ne zcela probádaných činitelů. “Pud” v tomto smyslu je vrozen. Dotyčný za svou orientaci nemůže, ale za své sexuální chování více méně zodpovídá, ovšem jenom asi tak jako většina “normálních” lidí (pozor – i u nich je s tím mnoho malérů od rozvodů a nechtěných těhotenství až po pohlavní choroby!). S určitou nadsázkou si lze představit, že takový pedofilní sadista-vrah je v naší společnosti na tom asi tak, jako bychom byli my ve společnosti, kde normální heterosexuální poměr se ženou se trestá doživotím nebo někde i smrtí: někteří by se ovládli, jiní ne. Z těch, co by se neovládli, by některé chytli, jiné ne. A z těch, co by chytli, by to některým dokázali, jiným nikoli. A z těch, kterým by to dokázali, by některé popravili, jiné nikoli. Tato řekněme konceptuální idyla byla nedávno narušena poslancem za KDH na Slovensku, Alojzem Rakúsem, který z křesťanských pozic snesl důkazy o tom, že to např. s homosexualitou není tak jednoduché a že ji lze během života korigovat. Vysloužil si tím posměch, protože odborníci jsou stále jednotni: sexuální deviace jsou vrozené; navíc homosexualita byla se seznamu nemocí a poruch už dávno vyškrtnuta, takže to není deviace. Nejde o nemoc, ale o “gusto”. Problém je ale v tom, že Alojz Rakús je jedním z nejvzdělanějších a nejvlídnějších psychiatrů, jaké jsem kdy poznal. Proto nelze jeho přístup jen tak smést se stolu. Jako zastánce většinového odborného proudu se však domnívám, že potíž může být i v rozdílu mezi deviantním chováním a deviací. Ne každý totiž, kdo se neobvykle sexuálně chová, je skutečně deviant. Slídič pozorující dírou po suku v kabinkách na plovárně převlékající se dívky, může být buď skutečný voyeur anebo pouhý puberťáček, co mu to nedá. Tře-li se kdosi v mačkanici v tramvaji genitálem o cizí ženu, může to být vskutku froteur, ale také pouze odvážnější zájemce. A tak bychom mohli jít dál. I heterosexuálové se za určitých okolností (například po třech letech na ponorce nebo v katolickém semináři) mohou někdy chovat homosexuálně. Pak ovšem nejde o pravou homosexualitu. Tím vším se problém zamotává, takže každý z výše uvedených názorů má v něčem svou oporu. Opakuji však znovu, že pravá deviace je z velké části vrozená a v tomto smyslu nepřecvičitelná.

Prevzaté z knihy Cyril Höschl: Odpovědi bez konce aneb sloupky z Reflexu 2002. Vydalo nakladateľstvo Galén v edícii Makropulos, Praha, 2003.

Pozn.: Autor je popredný český psychiater, člen významných českých aj medzinárodných vedeckých spoločností.