Rozhovor s morálním teologem ThDr. Liborem Ovečkou
Mohl byste se našim čtenářům představit? Co vás přivedlo ke kněžství a k morální teologii?
I já jsem, jako Jaromír Nohavica, viděl divoké koně, jak běželi bez uzdy a sedla krajinou řek a hor, hnáni touhou, jež je vedla až za obzor. V jakémsi záblesku prozření, ve kterém se otvírají nebesa, jsem kdysi pochopil, že to největší, co může dávat smysl mému životu, je služba pravdě, svobodě, lásce a přátelství, že Boží království pravdy, spravedlnosti a lásky už začíná mezi námi a že má smysl mu sloužit až do krajnosti. Touha člověka, životní touha ho žene až na hranici života. Mě posléze přivedla na místo, kde nyní jsem - katolický kněz, řeholník, salesián Dona Boska, člověk svými názory a postoji pro mnohé těžko přijatelný, člověk chodící po výšinách hor, nahlížející do hloubky jezer i nebes, morální teolog, ředitel Jaboku - Vyšší sociálně pedagogické a teologické školy. Ta se snaží pracovat pro záchranu ohrožené mládeže, pro pomoc lidem v nouzi, lidem vyřazeným ze společnosti a strádajícím či postiženým jakýmkoliv způsobem, i nedostatkem duchovní svobody.
Kolik je vlastně v Čechách morálních teologů?
Pokud je mi známo, osob, které mají odborné teologické vzdělání v morální teologii je v naší republice pouze několik, každopádně ne více než pět.
Nejste vlastně nejmladším morálním teologem u nás?
Pokud máme na mysli ty, kteří mají doktorát z morální teologie, tak o nikom mladším nevím, i když je mi 46 let. Jsou ovšem mladí čeští studenti, kteří studují morální teologii na zahraničních univerzitách.
Setkal jste ve svém životě a kněžské práci s homosexuálním člověkem či homosexuálním párem? Mohl byste nám o této zkušenosti něco říci?
S homosexuály jsem se ve svém životě a práci setkal spíš jen nahodile a okrajově a nemám s nimi vlastní hlubší zkušenost.
Jak se v posledních desetiletích vyvíjel pohled morální teologie na homosexualitu v katolické církvi?
Starší katechismy a morální příručky, např. v německé jazykové oblasti známý Heribert Jone, Katholische Moraltheologie z r. 1929, řadí homosexualitu mezi sexuální zvrácenosti (čl. 243). Reginald Dacík ve své Mravouce z r. 1946 popisuje homosexualitu jako "pokus o pohlavní obcování s osobou téhož pohlaví" (str. 375) a řadí ji mezi "vnější hříchy nečistoty". Chápe je jako "způsoby, jimiž rozumný tvor padá ze své výše na úroveň tvora nerozumného" (tamtéž). Povaha takových hříchů je podle něj natolik jasná, že nepotřebuje bližšího výkladu. Jone ovšem, na rozdíl od Dacíka, odlišuje skutečnou homosexualitu od náhradního homosexuálního chování těch, "kteří nemají příležitost hřešit s osobami opačného pohlaví". Tyto příručky uvádím jako ilustraci toho, že všechny homosexuální úkony byly považovány bez dalších diskusí za hříšné.
Jaký je současný stav?
Katechismus katolické církve z r. 1994 (čl. 2357-2359), citující také prohlášení Kongregace pro nauku víry o některých otázkách pohlavní etiky Persona humana z r. 1975, podobně označuje homosexuální úkony za velkou mravní spoušť, za něco vnitřně nezřízeného a odporujícího přirozenému zákonu. Jsou to úkony, které odlučují pohlavní úkon od předávání života. Dále konstatuje, že homosexuální osoby jsou povolány k čistotě, kterou musíme zřejmě chápat jako pohlavní zdrženlivost. Znamená to, že má-li homosexuál žít morálně, v souladu s morálním zákonem, musí se zříci pohlavního života. To je požadavek velmi náročný, ale současné učení katolické církve nepřipouští jinou možnost.
Proti dřívější rozšířené nauce však přece jen došlo k významnému posunu. Homosexuální pohlavní úkony jsou sice i nadále jednoznačně odsuzovány, ale ne apriorně homosexuální osoby jako takové. V čl. 2358 Katechismus konstatuje, že pro většinu homosexuálů je jejich stav zkouška, a vyzývá, aby byli přijímáni "s úctou, soucitem a jemnocitem". Je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace vůči nim. I takové osoby jsou totiž povolány, aby ve svém životě naplnily Boží vůli, která ovšem podle Katechismu znamená zdržet se pohlavního života vůbec. Podle tohoto výkladu tedy Bůh nechce, aby homosexuálové žili pohlavním životem.
Jaký vývoj lze dle vašeho názoru očekávat v blízké i vzdálenější budoucnosti?
Posun v hodnocení homosexuálů a jejich života bezpochyby souvisí i s posunem v hodnocení sexuality a její funkce vůbec. Ještě encyklika papeže Pia XI. o křesťanském manželství Casti connubii z r. 1930 říká: "Prvé místo mezi manželskými dobry zaujímá potomstvo" (čl. 12), staví tedy plození dětí na první místo v poslání manželství. Teprve v čl. 23 se mluví o manželské lásce, ale v čl. 24 se znovu připomíná, že manželství v přesnějším smyslu je "zřízení k řádnému zplození a výchově potomstva".
Naproti tomu II. vat. koncil v pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Radost a naděje z r. 1965 v čl. 49 už mluví o partnerské lásce a pohlavním soužití dosti jinak. Mluví o nerozlučném milování, o lásce spojující lidské a božské hodnoty, která vede manžely k tomu, aby se sobě navzájem svobodně darovali s něžnou náklonností. "Tato láska se jedinečně vyjadřuje a dokonává v úkonu, který je manželství vlastní (tj. pohlavní styk - pozn. L. Ovečka). Proto skutky, kterými se spolu manželé s cudnou důvěrností stýkají, jsou čestné a důstojné, a jsou-li prováděny způsobem hodným člověka, vyjadřují a podporují vzájemné darování, jímž jeden druhého radostně a vděčně obohacuje." Podle čl. 50: "i když schází často tak vytoužené potomstvo, manželství jako pospolitost a společenství celého života trvá a podržuje svou hodnotu a nerozlučnost."
V katolické církvi došlo v poměrně krátké době jak k velmi významnému posunu v hodnocení smyslu a funkce sexuality v životě manželů, totiž že má hodnotu i mimo bezprostřední vztah k plození dětí, tak v diferencovaném vztahu k homosexualitě jako zřejmě vrozené dispozici, k homosexuálnímu chování a k homosexuálně orientovaným osobám, jak to vidíme i v posledním Katechismu, obojí pod vlivem hlubšího poznání sexuality a jejího významu v životě člověka. Je tedy možné očekávat, že v souladu s novými vědeckými poznatky ještě k nějakému posunu v náhledu na homosexualitu dojde, nicméně je dnes těžko říci, jakým to bude směrem.
Lze být praktikujícím homosexuálem a zároveň praktikujícím katolíkem? Přesněji řečeno, může se člověk, který žije v partnerském vztahu s člověkem stejného pohlaví, plně účastnit života katolické církve, včetně života svátostného?
Na tuto otázku nelze dát přímo jednoznačnou odpověď. První věcí, na niž je třeba se ptát, je, co se rozumí pojmem "praktikující homosexuál" a na jaké rovině se partnerský vztah uskutečňuje.
Možná, že jedním z hlavních problémů dnešního chápání života člověka a jeho vztahů (a to nejen homosexuálních osob) je přílišná koncentrace na sexuální oblast, jako by v ní ležela největší, ne-li jediná, hodnota života a jediná možnost prožívání lidských vztahů. Sexualita hraje v životě každého člověka velmi významnou roli, ale její harmonický rozvoj je možný jen v souladu s rozvojem ostatních stránek lidské osoby. Těm je také třeba věnovat pozornost, ať už jde o duchovní, kulturní, společenské, sportovní a jiné aktivity.
Člověk musí samozřejmě znát sám sebe, aby mohl zodpovědně řídit své sexuální chování a své chování a jednání vůbec, a musí určité danosti své povahy, sexuální orientace, rodinného a sociálního zázemí, své osobní historie přijmout, aniž by je mohl podstatně změnit, ale to neznamená, že je odsouzen být jejich otrokem. Každé omezení v sobě skrývá i určitou nabídku, možnost jedinečné osobní cesty. Nejen homosexuální osoby, ale i leckteří heterosexuálně založení lidé musejí řešit tíživé problémy svého života, jestliže např. zůstali z různých důvodů sami, bez partnera či rodiny. Takové řešení se samozřejmě týká mnoha otázek, často velmi bolestně, a to nejen sexuálních. Nejde tedy jen o problém homosexuálů.
řešit otázku samoty a s ní spojené pohlavní zdrženlivosti je myslitelné a dobře možné jen tam, kde člověk není zavrtán sám do sebe bez vztahů k jiným lidem, kde existuje společenství, přátelství, něžnost a skutečný cit. Ty je možné prožívat i jinak než jen sexuálním stykem. Přátelství, určité projevy něžnosti a citu mohou být velmi obšťastňující, naplňovat život krásou a radostí, a přitom nemusejí být spojeny s plným sexuálním životem, tedy s projevy sexuality, které lze označit termínem "genitální". A nemusejí být v rozporu s požadavkem čistoty, který se vztahuje na všechny lidi bez ohledu na sexuální orientaci, ať žijí v manželství nebo mimo ně nebo dokonce v nábožensky motivovaném celibátu.
Lidská bytost je mnohovrstevná a mnohorozměrná. Jistě si nikdo nepřeje, aby kdokoliv prožíval život plochý, prázdný, bez vztahů a citových vazeb a možnosti jejich vnějších projevů, tedy ani homosexuálně orientovaní lidé. Hluboké lidské vztahy nemusejí být však spojeny se sexuálně genitálními projevy, i když člověk do nich vstupuje vždy jako sexuální a erotická bytost (takovou je samozřejmě i ve vztahu k Bohu). Člověk je povolán k tomu, aby vytvářel společenství s ostatními, žil svůj život plnohodnotně a naplno, dával sám sebe druhým a zároveň druhé přijímal, a to má mnoho poloh. V různých obdobích života mají také různé polohy člověkovy bytosti různou důležitost. Zkušenost mnoha generací říká, že čím víc člověk lásky dává, tím víc jí dostává. Snad by bylo cestou, která vede k řešení, kdyby se člověk nesoucí kříž svého života (a jsou i jiné kříže než homosexualita) nesoustřeďoval jen na řešení svého problému, tedy sám na sebe, ale budoval zároveň i ostatní pozitivní hodnoty.
To jsem chtěl poznamenat k problému "praktikujícího" homosexuála. Ostatně to vyjádření se mi příliš nelíbí, neboť činí z homosexuální orientace nejdůležitější životní problém, a to by nemělo být.
Výraz "praktikující katolík" se mi nelíbí také, protože naznačuje zařazování lidí do určitých škatulek, ke kterým se pak připojuje určité mravní hodnocení, např. že "praktikující katolík", tedy ten, který chodí v neděli do kostela a přijímá svátosti, je ten správný a dobrý člověk. Raději tedy mluvme o svátostném životě církve.
Pokud jde o otázku zapojení homosexuálně orientovaného člověka žijícího v partnerském vztahu do plného života církve, je třeba, aby si dotyční ujasnili, na jaké rovině svůj partnerský vztah prožívají. Obecně platí, že plně se účastnit svátostného života katolické církve může jen člověk, který se nevylučuje z její jednoty a který se nevylučuje ze společenství s Bohem tím, že by vážně a důsledně odmítl dobro a rozhodl se pro cestu zla. To by byl člověk, který žije v plném smyslu v hříchu, který odmítá Boha a dary jeho lásky. V souladu s křesťanskou tradicí musíme trvat na tom, že nejvyšším kritériem pro rozlišení toho, co je dobré a co je zlé, je svědomí dotyčného člověka. K povinnostem člověka ovšem také patří se vší vážností se snažit zjednat si ve sporných věcech jasno, aby se svědomí mělo o co opřít, aby bylo jeho svědomí poučené.
Pokud jde o veřejný svátostný život, je nutno také zamezit nebezpečí pohoršení nebo znevažování či znejisťování mravních norem či učení církve, což by mohlo nastat, kdyby sice člověk s veškerou zodpovědností před Bohem jednal podle hlasu svého svědomí, tedy dobře, ale přesto jednal v rozporu s obecně přijímanými či hlásanými mravními normami a přitom přijímal svátosti.
To jsou obecné zásady, které je třeba dodržet. Zda konkrétní homosexuální člověk žije či nežije v souladu s vážným hlasem svědomí, je soud, který nepřísluší žádnému dalšímu člověku. Pokud by chtěl jednat způsobem, který je v rozporu s mravními normami, i s mravními normami hlásanými církví, může být morálně oprávněn tak činit pouze tehdy, když je přesvědčen, že své jednání může obhájit před Božím soudem, a je ochoten za to nést plnou zodpovědnost. To je až hrozivě vážná věc, ale je v tom také tajemství důstojnosti a svobody lidské osoby. Víc o tom už asi nelze říci.
Co byste vzkázal našim čtenářům?
Nevím, proč existuje homosexualita, nerozumím tomu, ale vím, že je to něco, o čem Bůh ví a čemu on rozumí, co nemůže být nesmyslné, co nemůže být chyba v Božím řádu stvoření. To je má beznaděj i moje naděje.