Kultivovat homofilní vztahy? Kultivovat znamená pečovat.

Leží před námi dva otazníky za dvěma slovy. Kultivovat? Homofilní? Čili: jsme vůbec schopni kultivovat vztahy partnerské, ať takové či makové? A, můžeme tak učinit i s těmi stejnopohlavními?

Loni^[1] jsem vyjádřil přání, že je lepší kultivovat homofilní vztahy než nad nimi lomit rukama a pranýřovat je. Vypustit do éteru zbožné přání „co se má"- skvělé, ale „jak, jak je to možné, jak TO dělat?" Tisíc otázek vyvstane a pak má člověk pocit, že měl raději držet ústa.

Odpovím nejdřív na druhý otazník, zdánlivě předčasně. Je jisté, že vztahy gejů a lesbiček jsou specifické od partnerství heterosexuálů. A vztah dvou žen že je „jiný" než vztah dvou mužů. Sociologové a psychologové jistě povědí hypotézy, možná i závěry svých zkoumání, v čem se tyto vztahy v nejrůznějších kombinacích liší. S jejich poznatky je třeba pracovat a je zohledňovat. Je to materiál ze skutečného „terénu". Ovšem neměli bychom zůstat jenom u toho, co nás rozděluje, čím se lišíme. Všechny lidské vztahy mají společného jmenovatele, právě tu jakousi „lidskost". Takže zákonitosti řekněme vztahu dvou žen nejsou předznamenány pouze tím, že je to vztah dvou žen, nýbrž jsou poznamenány „obecně-lidsky". Takže platí pro ně hodně z toho, co pro běžný heterosexuální pár.

A druhý otazník, to je tvrdší oříšek, ovšem nikoli nerozlousknutelný. Kultivovat znamená pečovat. Pečování je nelhostejnost. A když nejsem lhostejný, mé jednání směřuje k určitému cíli. V tomto případě pozitivnímu „ideálu". Kultivování chápu jako střed mezi dvěma krajnostmi - v oblasti párového soužití. První extrém nazvu „nedá se nic dělat". Je to taková praxe, kdy partneři přijímají vše ve vztahu „syrově", neopracovaně. Máme konflikty - neřešíme je (už je to prostě tak), někdo žádoucí je na obzoru, tak zkusíme něco nového a rozejdeme se kvůli zamilovanosti (které přece neporučíš). Podobně jako ve výchově dítěte, které špatně vyslovuje nějakou slabiku: takhle se narodilo a pokus to zlepšit? Ten za to nestojí, je to už tak (protože jsme líní a neodpovědní).

Opačný extrém se přissál na ideál a drží se ho pevně. Dotyčný „netopýr" ve výšinách ideálu chce být ten „nej", „top". V partnerském světě se sžírá do morku kosti vinou, že není tak altruistický, že tak moc toho svého partnera nemiluje, že pomyslel na fyzickou nevěru, že... Pro tyto jedince neexistuje nic jiného než ideál a z „příliš lidského" se jim dělá špatně. Duševně se bičují, že nedosahují standardů rytířů, věčného milování a absolutního altruismu. 

Bacha ale na ideál! Být jeho otrokem je stejně ničivé jako být otrokem pudů a lhostejnosti. Lidská láska je malá láska, která se inspiruje velkou Láskou, nicméně na ní nemá. Láska s velkým L je toliko výzva, úkol, pobídnutí a ne bičík, jimž bychom se měli mrzačit. Má cenu se o ni snažit při vědomí, že i nedokonalá lidská láska - nyní bráno v párovém vztahu- má hodnotu a cenu sama o sobě, pokud člověk vynakládá alespoň nějaké úsilí o překročení stávající kvality vztahu. 

Možno v obecných frázích lamentovat, jak jsou vztahy labilní, lidé promiskuitní a neodpovědní. Tak to bylo i bude. Je na každém, aby se snažil o NěCO VÍC, aby na sobě pracoval. Svých poklesků a nedokonalosti se bát nemusí. Pocitem viny ať trpí, pakli druhému i sobě prokazatelně ubližuje. Přestože jeho vztah není z ideálního světa, tak přes občasné pocity viny a snahu o nápravu nemrská svou duši řemeny nenávisti. V tomto duchu nechť se nese odborně fundovaná pastorace osob homofilních a jejich vztahů. V základu se neliší od pastorace lidí v heterosexuálních vztazích, můžu-li to takto poněkud prkenně říci, je ovšem seznámena se specifiky gay a lesbických partnerství.

Autor/ka: PhDr. Martin Šístek

Napísané pre Medzipriestor: 26.8.2009

[1]  Recenze na knihu M. Ščepkové „Homosexualita, cesta sebatranscendencie?" - /view.php?cisloclanku=2009030021