Nenechejte homosexuály žít
Poznámka: Len pre silné nátury...
Upozornenie: Nasledujúci text je vhodný len pre silné nátury. Pre ľudí dosahujúcich aspoň priemernú inteligenciu a aspoň základnú ľudskú citlivosť môže byť až škodlivý, zvlášť v prípadoch slabého srdca, nespavosti, či náklonnosti k strachu a úzkosti.
Ak meno jeho autora, t.j. Michal Kretschmer, zadáte do internetového vyhľadávača, vyjde vám nie prekvapivá spätosť so všetkým “anti-“... –
antihomosexuálne, antieurópske, antiislamské, antiľavicové, antiliberálne, antiprogresívne, antidemokratické, krajne pravicovo-národno-radikálno-tradicionalisticko- konzervatívno-katolícko-kresťanské úsilie o obnovu cirkevnej monarchie, pre ktorú je aj súčasný pápež príliš pokrokový a nepravoverný...
Článok uverejnil tzv. Slovenský kruh Leva XIII., iniciatíva za navrátenie Cirkvi do stavu ďaleko pred II. Vatikánskym koncilom s latinskou liturgiou a neobmedzenou mocou v spoločnosti.
Optimizmus pri čítaní podobných textov si možno zachovať iba v nádeji, že aj tak ich obsah a ich autorov málokto berie vážne. Možno v to aspoň dúfať...
Ďaľšie texty, podobné čierno-humorné vyjadrenia cirkví, pravicových sympatizantov a anti-gay kresťanov je možné nájsť na:
http://www.partnerstvi.cz/vh-antigay/
alebo
http://temata.gl.cz/vh-antigay/
Veľa odvahy a pevné nervy pri ich čítaní!
-šma-
Nechať homosexuálov žiť?
Nasledujúci text z pera Michala Kretschmera je príspevkom do debaty o probléme vzmáhajúcej sa spoločenskej akceptácie sodomie.
Ide o reakciu na článok Romana Jocha v magazíne mladej radikálnej pravice Don Quichotte 3/2006, v ktorej autor prezentuje svoj osobný a odlišný názor na riešenie problému sodomie v našej spoločnosti ako protipól pôvodného článku.
Ba viac: je prinajmenšom skicou možnej odpovede na problém a taktiež konzervatívnou odpoveďou na návrhy samozvaných konzervatívcov.
Tie sú napospol vystavané na liberálnej argumentácii, preto logicky ani ich vyústenie nemôže byť iné ako liberálne – a teda neznabožské a problém viac obchádzajúce než riešiace.
Autor svoj článok zaslal redakcii časopisu Don Quichotte ako čitateľskú reakciu na text Romana Jocha “Nechajte homosexuálov žiť!”.
Šéfredaktor Don Quichotte však príspevok Michala Kretschmera odmietol publikovať.
Keďže verejnosť nechceme ochudobniť o jeho obsah, článok s láskavým dovolením autora publikujeme na stránke Sacrum Imperium.
Jaroslav Bublinec, Slovenský kruh Leva XIII.
Nenechejte homosexuály žít
Se zájmem jsem si přečetl článek Romana Jocha: Nechajte homosexuálov žiť otištěný v časopisu Don Quichotte, č. 3/2006 (viz http://www.donquichotte.sk/index.php?type=1&cl=73).
Autor zcela správně odmítá zvláštní privilegia pro ně. Nemohu však souhlasit s tím, že je třeba je nechat žít.
Jde jen o to, zda je nenechat žít v normální společnosti, tedy je trestat vězením, jak činilo po jistou dobu i socialistické Československo, nebo při opakovaných homosexuálních skutcích aplikovat trest smrti.
Při úvaze o trestech je třeba rozlišit otázku spravedlnosti či přípustnosti trestu a otázku jeho vhodnosti s ohledem na časově podmíněný stav společnosti.
Trest smrti za protipřirozené smilstvo nacházíme v Lev 20,13. Je to tak těžký hřích, že Písmo o něm praví, že křičí k Bohu (Gen 18,20). Sám Hospodin sesílá na tyto hříšníky síru a oheň (Gen 19,24). V listu sv. Judy (verš 7) čteme, že Sodoma a Gomora propadly zvrhlosti, a jsou nám výstražným příkladem trestu věčného ohně.
Samotné takové fyzické skutky, kterých se někdo dopouští ze špatné náklonnosti, které ze slabosti podléhá, a za které se stydí, jsou menším zlem než úsilí o převrácení Bohem stanoveného řádu. Tam spadá propagace homosexuálního životního stylu a úsilí jej presentovat jako přijatelnou alternativu.
Šiřitelé homosexuální ideologie si zasluhují tedy větší trest než samotní pachatelé homosexuálních skutků; jsou také více nebezpeční pro společnost než pachatelé tajných hříchů. Sv. Tomáš Aq. (STh II-II q. 64 a.2) učí, že jestliže někdo je „nebezpečný společnosti a kazí ji nějakým hříchem, chvalitebně a prospěšně je zabit, aby se zachovalo společné dobro“.
Samo o sobě je požadavek trestu smrti pro zatvrzelé pachatele homosexuálních skutků zcela legitimní.
Roman Joch by mezi ty, které "chce zastavit silou", musel zařadit i církevního učitele sv. Alfonse z Liguori, jenž pro pachatele opakovaných a dokonaných homosexuálních skutků žádal trest smrti (blíže viz http://www.katolikrevue.cz/civitas/o_trest ech_pro_sodomity_sv_alfons.htm), kdyby mu tento již neunikl tam, kde nad ním nemá moci, totiž do nebeského království.
Nevolám tím však po tom, aby soukromé osoby, které nejsou státem ustanovenými katy vykonávajícími řádný rozsudek, tyto zvrhlíky a podobně i potratáře jako nájemné vrahy svémocně popravovali (viz STh II-II q. 64 a.3).
Co se týče vhodnosti trestu za homosexuální skutky a jeho výše, je to do velké míry otázka úvahy o tom, zda by takové tresty nepřivodily ještě větší zlo než to, které trestají. To je okolnost, kterou je někdy těžké posoudit.
Toto posouzení však nesmí se orientovat pouze na okamžitou reakci zlých na sám o sobě spravedlivý zákon, ale musí být pojato v dlouhodobější perspektivě (např. amnestie pro zadržené a usvědčené členy zločinecké organizace výměnou za zastavení její činnosti na krátko sice zabrání dalším zločinům, ale pravděpodobně jiné povzbudí k napodobení a mohlo by tak dojít k spravedlnosti příčící se situaci, že vrah bez společníků je trestán, kdežto organizovaná skupina mající na svědomí nepoměrně více životů vyvázne bez trestu).
Mezi konservativními mysliteli by se měla znovu otevřít vážná debata o vhodnosti trestnosti homosexuálních skutků a to bez ohledu na to, zda a v jaké podobě je momentálně reálné v některém státě takový zákon prosadit.
Nejde myslím ani tak o to pořádat hon na homosexuály, kteří své protipřirozené skutky konají ve skrytu, ale o to vyslat společnosti jasný signál, že to není věc osobní záliby, protože pro mnoho lidí to, co zákon nezakazuje, je dovolené.
V každém případě je třeba propagaci homosexuálního způsobu života považovat za obdobně škodlivou jako např. propagaci komunismu a nemilosrdně ji trestat.
Ze všeho nejdříve však potřebujeme účinnou legislativu na ochranu proti homosexuálům.
V současné době, kdy homosexuálové se dožadují uznání svých údajných práv. Dobře o jejich záměrech, rozpínavosti a organizovaném tažení píše F. LaGard Smith ve své výborné knize Hnutí homosexuálů, která nedávno vyšla v českém překladu. Tváří se, že jsou to oni, kdo potřebují ochranu před „diskriminací“ a „nenávistnou řečí“. Je to však nezkažená heterosexuální populace a dosud ještě nevinné děti, kdo potřebují legislativní ochranu pro umožnění či usnadnění cudného chování, proti pokusům o ovlivňování jejich smýšlení výslovným projevením názoru, že homosexuální styk je přijatelná alternativa, zlehčováním tohoto zla ve jménu tolerance či dáváním špatného příkladu.
Je zcela normální, že muž či žena se neobnažuje před příslušníky opačného pohlaví, protože tak mu velí stud, který se varuje všeho, co by mohlo vyvolat v druhém nečistou žádost. Jsou ovšem výjimky jako je vyšetření u lékaře, avšak i tam by bylo třeba se vyhnout se takovému, který by nestoudně hleděl na své pacienty.
Osobu opačného pohlaví obvykle rozpoznáme, což však neplatí o osobě stejného pohlaví, ale s nepřirozeným sexuálním zaměřením, ve které pohled na obnažené tělo osoby stejného pohlaví může vyvolávat tělesnou žádost. Jistě, že ten, kdo je cudný, bude se vyhýbat tomu, aby byl spatřen neoblečen takovou osobou. A o to tu jde, někdy dokonce může jít i o pokusy, byť ne za pomocí násilí, se dotýkat z důvodu své sexuální žádosti osoby stejného pohlaví či ji přimět k sexuálnímu styku.
Každý má právo, aby nebyl vystaven proti své vůli necudným pohledům. Z toho vyplývá, že je třeba, aby všichni provozovatelé zařízení, ve kterých by se mohlo stávat, že jsou neoblečení či nedostatečně oblečení spatřováni jinými, byli povinni zabezpečit, aby se tak nedělo. To je aktuální zejména tam, kde lidé nežijí v normálních podmínkách jako jsou věznice, kasárna, nemocnice či společné ubytovny, kde jsou na pokoji lidé, kteří se z dřívějška neznají. Totéž platí i pro provoz převlékáren na koupalištích a záchodů, kde nejsou oddělené kabiny.
Je na zákonodárcích, aby ustavili k tomu potřebnou legislativu včetně s tím spojených citelných sankcí a nebáli se z toho plynoucích důsledků. Právo cudných osob musí mít, pokud přitom hrozí konflikt práv, přednost před údajnými či skutečnými právy jiných.
Co se pak týče propagace homosexuálního způsobu života, prohlašování jeho za přijatelnou alternativu nebo zlehčování závažnosti této perverse, je třeba takové skutky postavit na roveň šíření nacistické a komunistické ideologie, neboť jsou zaměřeny jak proti dobru jednotlivých osob, zejména pak dospívající mládeže, tak i celé společnosti.
Ohledně trestného činu znásilnění či pokusu o něj, je třeba výslovně stanovit, že je přitěžující okolností vyžadující vyšší trestní sazbu, pokud se takový čin týkal osoby stejného pohlaví. Podobně u šíření pornografie má být přitěžující okolností, znázorňuje-li nepřirozené sexuální chování. Rovněž u tzv. výtržnictví je tomu tak, pokud by takové chování bylo veřejně presentováno.
Michal Kretschmer
Publikované: 2006
Zdroj: http://www.sacrumimperium.sk/node/54