Lidé s růžovým trojúhelníkem
V období druhé světové války zahynuly v nacistických věznicích desítky tisíc lidí pronásledovaných pro svou sexuální orientaci či pohlavní identitu. Toto pronásledování nejvíce zasáhlo gay populaci, která byla systematicky likvidována zejména v koncentračních táborech, kde byli tito lidé označováni růžovým trojúhelníkem připevněným na oděvu. Mezi deportovanými bylo rovněž značné množství transsexuálních žen (MtF), které představovaly nejsnadněji identifikovatelný terč. Lesby a transmuži (FtM) byli perzekucí postiženi méně, přesto byli vystaveni značnému tlaku a někteří z nich byli rovněž deportováni do koncentračních táborů, kde byli označováni černým trojúhelníkem vyhrazeným pro takzvané asociální jedince. V tomto textu bych se chtěla alespoň stručně pozastavit nad historií a příčinami tohoto zuřivého pronásledování.
Třicátá léta – počátky teroru
Počátkem třicátých let dvacátého století se mohlo zdát, že Německo je zemí neobvyklé tolerance k homosexuálním lidem. Berlín byl centrem hnutí za práva této menšiny a v Německu působilo několik organizací bojujících za její práva. V Berlíně rovněž sídlil Institut pro sexuální zkoumání, který byl ve své době zcela ojedinělý. Vedl jej židovský lékař Magnus Hirschfeld. V Německu bylo sice i na počátku třicátých let homosexuální chování trestné, ale v praxi byly právní sankce uplatňovány pouze ve výjimečných případech, kdy toto chování bylo spojeno i s jinými přestupky. V Berlíně, kde byla gay a lesbická komunita nejsilnější, bez větších problému fungovalo okolo tří set barů a restaurací určených pro homosexuální lidi. Rovněž transkomunita prožívala v Německu té doby období rozkvětu. Pod záštitou Magnuse Hirschfelda došlo k prvním pokusům s prováděním operativních změn pohlaví. V téže době se také poprvé objevily termíny transvestitismus a transsexualismus.
Ve stejné době sílilo nacistického hnutí, které již od konce dvacátých let brojilo proti homosexuálům. Přesto se jeho bojůvky zpočátku zaměřovaly především na politické odpůrce a Židy, zatímco homosexuály nechávaly do značné míry na pokoji. Jedním z důvodů byla skutečnost, že Ernst Röhm – velitel úderných oddílů SA – byl sám homosexuál a rovněž mnozí z členů jeho štábu. V prvním roce po nástupu nacismu byly proto represe proti homosexuálům pouze omezené. Již na jaře 1933 byl například vypálen Hirschfeldův Institut pro sexuální zkoumání. Byl při tom zničen jedinečný archiv, který Hirschfeld – dodnes považovaný za jednoho ze zakladatelů moderní sexuologie - shromažďoval po několik desetiletí. Sám Hirschfeld sice represím unikl, ale zemřel za dva roky poté v emigraci.
Situace se dále zhoršila po takzvané Noci dlouhých nožů, při které byl zavražděn Ernst Röhm a většina velení SA. Důvodem této čistky byla především politická rivalita mezi Röhmem a některými dalšími nacistickými pohlaváry, ale oficiální propaganda se soustředila především na Röhmovu homosexualitu.
Na podzim 1934 bylo na podnět Heinricha Himmlera zahájeno sepisování „rosa listen" (růžových seznamů), které měly sloužit k evidenci homosexuálů. V příštím roce došlo k drastickému zpřísnění zákonů proti homosexuálům, což byl počátek systematického vyhlazování této komunity v Německu.
Postupně docházelo k neustálému zpřísňování trestů i rozšiřování skutkové podstaty tohoto „zločinu". Na konci třicátých let byli zavíráni nejen lidé, kteří byli v minulosti evidováni jako homosexuálové či se v současnosti podíleli na homosexuálních aktivitách, ale i lidé, kteří byli pouze podezřelí z takových aktivit. K jejich uvěznění stačila mnohdy nepotvrzená udání či pouze neobvyklý vzhled či chování, které neodpovídalo představě maskulinního arijského muže. Od konce třicátých let stále častěji nebývali takoví lidé ani postaveni před soud, nýbrž jim mohla být uložena ochranná vazba, která obvykle znamenala deportaci do koncentračního tábora.
Rovněž lesbická komunita a její centra se staly od počátku roku 1933 cílem nacistických útoků, i když v případě lesbických žen nebylo ani podle nacistického práva jejich chování trestné. Nešlo ovšem ani tak o projev shovívavosti nacistů, ale spíše neschopnosti nacistických právníků dohodnout se na formulacích příslušných zákonů. Přesto byly mnohé lesby zatčeny a poslány na převýchovu do koncentračních táborů, kde byly obvykle označovány černým trojúhelníkem, který byl používán pro tak zvané asociály.
Vyvražďování v koncentračních táborech
Zpočátku byli homosexuální vězni posíláni především do klasických věznic, kde byly snesitelnější podmínky a větší naděje na přežití. V druhé polovině třicátých let však začínali být posíláni především do koncentračních táborů, kde byli označováni růžovým trojúhelníkem. Po roce 1940 byli vězni z klasických věznic posíláni automaticky dále do koncentračních táborů. Ani nacistické právo netrestalo homosexualitu trestem smrti, avšak v koncentračních táborech byla většina homosexuálních vězňů zavražděna nebo zemřela v důsledku nelidských podmínek.
Podle dostupných, byť zdaleka ne úplných dokumentů, nepřežilo věznění zhruba šedesát procent vězňů s růžovým trojúhelníkem. Toto procento úmrtnosti bylo vyšší než u ostatních skupin vězňů s výjimkou Židů a Romů. Důvodem byla mimo jiné silná nenávist velitele SS Heinricha Himmlera k homosexuálům. Pod něj spadaly koncentrační tábory, přičemž svým podřízeným opakovaně zdůrazňoval nutnost tvrdého přístupu k vězňům s růžovým trojúhelníkem „Nechci už příště vidět žádné růžové trojúhelníky", byla údajně Himmlerova oblíbená věta při inspekčních cestách. Například v koncentračním táboře Buchenwald byli od roku 1938 vězni s růžovými trojúhelníky téměř vždy zařazováni do trestných komand, ve kterých byly významně horší životní podmínky a vyšší úmrtnost než mezi ostatními vězni. Další nevýhodou homosexuálních vězňů bylo pohrdání, kterého se jim dostávalo se strany spoluvězňů. Dozorci s oblibou využívali této averze a podněcovali vězně k terorizování homosexuálních lidí.
Specifickou záležitostí pak bylo využívání vězňů k nejrůznějším pochybným lékařským experimentům. Například v koncentračním táboře Buchenwald prováděl pokusy na vězních dánský endokrinolog Karl Vaerner. Pokoušel se „léčit" homosexualitu pomocí kastrace kombinované s podáváním různých forem testosteronu. Za tuto svou aktivitu nebyl nikdy souzen. Po válce uprchnul do Argentiny, kde působil ve zdravotní službě města Buenos Aires. V Osvětimi a dalších táborech byly na homosexuálních vězních prováděny experimenty se sterilizací respektive neoperativní kastrací pomocí rentgenového záření. Nacisté se totiž snažili najít jednoduchou metodu umožňující sterilizaci homosexuálů a takzvaných méněcenných ras. Tato metoda měla umožnit jejich využití jako pracovní síly, která by se nemohla rozmnožovat ani se věnovat sexuálním aktivitám. Mnoho vězňů v důsledku těchto experimentů zemřelo v nelidských bolestech. Z těch, kteří tyto pokusy přežili, byla později většina poslána do plynových komor. Rovněž doposud přesně neurčené množství homosexuálních a transsexuálních lidí bylo zavražděno v rámci programů usmrcování duševně nemocných, kam byli zahrnuti jako nenapravitelně duševně narušení.
Počítání mrtvých
Dlouho po válce byl osud homosexuálních vězňů tabu. Přeživší nebyli přijímáni do organizací bývalých vězňů a podle rozhodnutí soudů neměli žádný narok na odškodnění. Z tohoto důvodu jsou jejich osudy mnohem méně známé než u ostatních skupin vězňů. V šedesátých letech konečně začala debata o osudech a množství vězňů s růžovými trojúhelníky. Tato diskuse však není dodnes uzavřena. Důvodem je především systematická likvidace dokumentů ze strany nacistů. Mnozí vězňové byli navíc deportování bez soudních rozsudků a jejich existence nebyla mnohdy nikde evidována. Další díl práce vykonalo mlčení po druhé světové válce, díky kterému nebyla vyvíjena žádná snaha o zaznamenání vzpomínek přeživších, které by mohly pomoci objasnit osudy dalších vězňů.
Odhady obětí z řad homosexuálních vězňů nacismu jsou proto u různých autorů velmi odlišné a kolísají od několika tisíc po několik set tisíc. Střízlivé odhady mluví v současnosti zhruba o padesáti až sto tisících uvězněných, z nichž byla jen část deportována do koncentračních táborů. Počet těch, kteří nepřežili věznění, se proto bude pohybovat v řádu několika desítek tisíc, přičemž přesné číslo se již nikdy nedovíme.
Specifickou problematikou je pak národnostní skladba těchto vězňů. V každém případě je jisté, že většinu z nich tvořili Němci. V Německu byla genocida homosexuálů prováděna systematicky, zatímco na obsazených územích se přístupy okupačních úřadů velmi lišily. Nejhorší situace byla v oblastech připojených k Německu, jako bylo například Alsasko- Lotrinsko, kde se situace řídila přístupy používanými v ostatních částech Německa. V okupovaných oblastech západní Evropy byly deportace prováděny méně systematicky, přičemž teror byl silnější v zemích, které obývalo obyvatelstvo germánského původu, jako tomu bylo například v Holandsku.
V ostatních zemích Evropy byl přístup nacistů méně striktní a závisel na vůli místních okupačních orgánů a kolaborantských vlád. Důvodem bylo nacistické pohrdání takzvanými méněcennými rasami, které byly tak jako tak určeny k likvidaci nebo deportacím. Podobný byl i stav na území Protektorátu Čechy a Morava, kde zastupující říšský protektor a druhý muž SS Reinhard Heydrich vydal 21. března 1942 výnos, ve kterém uvedl, že není důvodu, proč by se německé orgány měly zabývat otázkami, jako jsou potraty a homosexualita u jiných ras. Z tohoto důvodu bylo pronásledování českých homosexuálů méně tvrdé než na územích připojených k říši. Jiří Fanel zaznamenal ve své knize Gay historie několik vzpomínek českých pamětníků na život homosexuálů v Protektorátu Čechy a Morava. Z jejich výpovědí rovněž vyplývá, že přístup k homosexuálním lidem závisel na do značné míry na vůli místních orgánů. K deportacím českých homosexuálů docházelo pravděpodobně pouze v malém rozsahu, jakkoliv se autorce toho textu nepodařilo získat v tomto směru žádná konkrétní čísla.
Nenávist vůči gayům, lesbám a translidem dnes
Nenávist proti sexuálním menšinám bohužel neskončila druhou světovou válkou. Bezprostředně po ní měla vliv na odmítání přeživších a zamlčování jejich osudů. Ačkoliv například po osvobození Buchenwaldu byla pamětníky zaznamenána tragická situace homosexuálů, kteří tam byli vezněni, v dalších desetiletích následovalo mlčení a sveřepé odmítání odškodnění deportovaných homosexuálů, nakolik se o něj vůbec odvažovali žádat. Od sedmdesátých let se situace začala postupně zlepšovat, ale přes značný pokrok se stále jedná o jednu z nejméně známých epizod nacistické genocidy.
Od skončení druhé světové války došlo v řadě zemí k dalším vlnám represí proti sexuálním minoritám, ačkoli žádná z nich neměla rozsah nacistického vyhlazování. Věznění homosexuálních a trans lidí bylo v minulosti běžnou praxí v řadě evropských zemích, přičemž obzvláště silné podoby nabylo například ve Španělsku pod vládou generála Franka a jiných diktaturách.
Mnohem horší situace však byla a je v zemích mimo Evropu. Soudnictví a zákonodárství v USA se v posledních desetiletích začíná distancovat od homofobních přístupů, avšak situace není stále uspokojivá. V mnoha státech USA je homosexualita stále trestná. Americké právo je také obecně velmi konzervativní v otázce práv translidí, přičemž operativní změny pohlaví jsou nejen placené klientem, ale navíc spojené s četnými obstrukcemi. Ještě horší situace je v posuzování útoků na gaye, lesby a translidi. Případy násilných útoků a mnohdy i vražd jsou dosti časté. Pokud jste viděli film Kluci nepláčou, tak musím s lítostí konstatovat, že se jedna pouze o jeden podobný příběh z mnoha. Obzvláště ostudná je skutečnosti, že americké soudy mnohdy pachatele podobných činů propustí nebo odsoudí k minimálním trestům.
Daleko horší situace je však ve většině zemí třetího světa. Některé země zejména v jihovýchodní Asii projevují určitou míru tolerance k sexuálním menšinám, avšak jinde jsou častým cílem násilných útoků. Velmi špatná je v tomto situace v Latinské Americe, odkud množství lidí (zejména translidí) odchází legálně či nelegálně do emigrace, zejména pak do Evropy. Nejhorší stav je však pravděpodobně v zemích pod nadvládou islámských fundamentalistů. V Iránu proběhla po vítězství islámské revoluce počátkem osmdesátých let vlna poprav homosexuálů. Rovněž režim afghánského hnutí Taliban dával popravovat homosexuální lidi. Nelze proto bohužel s jistotou tvrdit, že genocida homosexuálů a dalších sexuálních minorit se nebude opět v některé zemi opakovat.
Publikované: 03.02.2005
Zdroj: http://www.translide.cz/ruzovy-trojuhelnik?a=srch