Internalizovaná homofobie a coming-out

Autor objahuje tezi, že internalizovaná (zvnitřněná) homofobie je reakcí na příliš násilnou společenskou konstrukci sexuálních “škatulek” a pociťovanou nutnost se do nějaké zařadit. Mnoho problémů ve vlastním vymezení sexuality vzniká už jen tím, že zde existuje násilně zkonstruovaná norma heterosexuality, chápaná jako jediná “správná”. Při přemýšlení o homosexualitě, nebo jejímu vztahu k náboženským normám apod. platí především - nejprve se snažit skutečně poznat to, co chci jakkoli soudit. Práce vznikla v rámci Středoškolské odborné činnosti 2005/2006 a získala jednu z hlavních cen. Autorem je Milan Blaha. Nelze říci, že bychom s textem beze zbytku souhlasili, ale určitě může přispět především k pochopení, jak složitě se homosexuálové musí vyrovnávat sami se sebou i s názory společnosti.

Internalizovaná homofobie
Internalizovaná homofobie je sebezáchovná emoce homosexuálů spojená s přijetím vlastní homosexuality a odlišnosti. Jedná se o posttraumatický stresor z druhé fáze coming-outu, jak jej popisuje Cassová, který je během dalších fázích coming-outu odstraňován. Původ internalizované homofobie lze hledat i v širším kontextu sociální konstrukce (homo)sexuality.
Homosexualita není vnímána jako perverze, které je schopen více méně každý, ale jako osud, něco, co je uloženo v nejniternějším jádře osobnosti - vzniká coming-out. V důsledku vymezení homosexuality vůči heterosexualitě a „konstrukce osudovosti“ vyvstává potřeba heterosexuálů se také vůči homosexualitě vymezit, k čemuž slouží homofobie.
Homosexuální identita každého jedince je konstrukcí heteronormativity, a proto lze říci, že společnost do značné míry určuje, jaké psychické a osobní problémy homosexuál má.
Homosexuál přijímá homosexualitu takovou, jakou mu ji heterosexualismus vytvoří. Stále větší vymezování homosexuality a heterosexuality, společenský tlak na identifikaci se „správnou“ orientací a absence společenských institucí spojených s homosexualitou („homofobní“ mlčení a negativní konstrukce) způsobují, že coming-out se stává extrémnějším, objevuje se např. přenesená suicidální aktivita směřovaná k rodičům.
Čím extrémnější je ale coming-out, tím pravděpodobnější je jeho dokončení, tedy syntéza homosexuální identity jedince s heteronormativní společností - klesá počet egodystonních homosexuálů.

Homofobie
Každý z nás jistě někdy zaslechl pojem „homofobie“, poprvé použitý Georgem Weinbergem v roce 1967 a definovaný v jeho knize Society and the Healthy Homosexual z roku 1972. Jistě si všichni dokážeme představit, co se pod tímto pojmem skrývá. Negativní postoje a strach směřovaný vůči homosexuálům, svým vlastním homosexuálním sklonům, chování a homosexualitě jako takové se však netýkají jen netolerantního chování heterosexuálů, ale i samotných homosexuálů.
Lze říci, že v naší společnosti je internalizovaná homofobie, příčina strachu z vlastní sexuality, dysforie, emoční ambivalence, depresivních stavů, anxiózních nálad spojených se sebevražednými sklony a úzkostným afektem (raptus) homosexuálů, mnohem vážnějším problémem než projevy netolerance ze strany heterosexuální většiny. Její překonání je nezbytné pro přijetí vlastní osobnosti, existence homosexuality i homosexuální komunity.
Třetí sférou homofobie jsou negativní postoje mezi jednotlivými skupinami homosexuálů, směřované především k transgenderům a osobám, které plně naplňují stereotypy spojené s homosexualitou . Všechny tyto „větve homofobie“ vycházejí ze společného kmene internalizovaného heterosexualismu. [1, 4, 5, 7, 11, 12, 18, 19, 21, 26, 28, 32, 34, 36, 40, 51, 57]

Homofobie a coming-out
Homofobie sehrává výraznou úlohu v procesu sebepoznání, sebepřijetí a vytvoření vlastní identity homosexuálů i heterosexuálů. Hraje proto významnou roli během coming-outu, který je v naší heterosexuální společnosti Foucaultovy scienty sexualis nevyhnutelný [35, 51].
Existuje mnoho představ o tom, jak coming-out probíhá. Nejvíce přijímaný je následující model o šesti etapách [35, 36, 51], který popisuje počátek odmítání heterosexuální identity, její úplné odvržení, přijetí vlastní identity a následné přijetí společnosti založené na heterosexuálních normách a hodnotách jako nezvratné reality, kterou nelze jako původce utrpení odmítat.
Ve velkém počtu případů jedinec ale neprojde všemi šesti etapami, některé etapy vynechá, v jiných naopak může setrvat celý život, aniž by dosáhl teoretického dokončení coming-outu. Může dojít částečně i k regresi, avšak proces obsahuje i zlomy, ze kterých již není cesty zpět . Důležitý je i fakt, že jen velmi málo lidí projde coming-outem až do konce, jedinec většinou „ustrne“ v určité fázi, kterou považuje za optimální. Chování určitého jedince obvykle naplňuje znaky různých fází coming-outu, jak budou popsány dále, proto je možno následující model o šesti fázích vycházející z modelu coming-outu podle Vivienne Cassové [35, 36, 52] chápat i jako syntézu možných a nejčastějších scénářů a variant chování.Tento model je občas přijímán i pro bisexuální coming-out. Nelze ale posoudit, do jaké míry je tato představa relevantní, spíše je třeba hledat společné body a momenty. V případě bisexuálů nedochází k takovému rozporu mezi společenskými institucemi a konstrukty, bisexualita je společensky lépe tolerovatelná a nenarušuje tolik heterosexuální instituce, a tak nelze model Cassové zcela přijmout [50]. Diskuse se samozřejmě odvíjí od fundamentálního problému, zda vůbec tato nejtajemnější lidská minoritní sexuální orientace jako taková existuje [2, 3, 16, 50, 51]. Samozřejmě má každý právo se hlásit k bisexualitě. Nicméně představa asertivního nekonformního bisexuála, který hledá jen fyzicky atraktivního či jinak zajímavého partnera bez ohledu na pohlaví a na sexuální orientaci, je v mnohých ohledech těžko s tímto modelem slučitelná. Zvláště pokud se na něj díváme optikou sociální konstrukce homosexuality . Bisexuálové jsou vnímáni (a pravděpodobně se tak většinově vnímají i sami) jako 96% i 4% [50], jako skupina stojící na obou oddalujících se březích .
U mnoha heterosexuálů mohou tito lidé vyvolávat vzpomínky na vlastní homosexuální zkušenosti (substituční sexuální aktivita, vězeňská homosexualita), které však neohrozily jejich heterosexuální identitu. Dostáváme se tak do situace, kdy intimní styk mezi jedinci stejného pohlaví je mnohem více akceptovatelný než citový vztah , který je jednou z předních (heterosexuálních) hodnot - nazývá se nejlepší přítel(kyně). Společenské instituce nám striktně diktují, koho a jak máme milovat, s kým chodit na pivo, s kým tančit a s kým chtít zůstat do konce života [2, 7, 10, 12, 13, 21].
Podobně lze diskutovat i o rozdílech mezi coming-outem homosexuálních mužů a žen. Je zřejmé, že genderové rozdíly se musejí projevovat i zde. Mužský coming-out je bouřlivější, veřejnější a motiv vyhranění se vůči něčemu je mnohem více zdůrazňován . Odráží se tedy rozdíly společenského pohledu na mužskou a ženskou homosexualitu pramenící z genderů [35, 36, 51].

První fáze
První fáze coming-outu je charakterizována zmatkem v identitě. Jedinec začíná pochybovat o své heterosexuální identitě a orientaci. Stále se sice považuje za heterosexuála, ale začíná si uvědomovat, že jeho určité chování a přání mají relativně jasný homosexuální charakter a zdají se být nebo jsou naprosto neslučitelná s heterosexuální identitou. Uvědomuje si, že jeho přání a sny vybočují z rámce sexuality, jak je prezentována majoritní heterosexuální společností, jeho okolím, medii a školou. Takový zmatený člověk se většinou buď snaží (viz Ars erotica a scienta sexualis) vyhledat informace o homosexualitě , tato přání a sny intenzivně potlačuje nebo se je snaží nějakým způsobem „vyléčit“, např. heterosexuálním vztahem [21, 35, 36, 50, 51]. Lze také říci, že paralela této fáze se může vyskytovat i u heterosexuála s homosexuální zkušeností. Právě tak se v tomto období identifikují i sami homosexuálové [3, 10, 14, 23, 40].

Druhá fáze
Druhou fázi představuje porovnávání identity. V této etapě se člověk vyrovnává s možným odsouzením okolí. Uvědomuje si, že se liší od svých vrstevníků, rodinných příslušníků, spolužáků, přátel i společnosti. Důsledkem těchto pocitů může být snižování heterosexuálních institucí, norem, hodnot a osob v okolí. Často se jedinec izoluje od (heterosexuální) společnosti, vnitřně přijímá roli zatracence, člověka bez příslušnosti, budoucnosti, přátel, rodiny a lásky . Sám trhá síť heterosexualismu, která mu doposud dávala pocit bezpečí, pocit příslušnosti a tvořila rámec všeho pozitivního, co zažil i plánoval.
Homosexuál si začíná připouštět, že heterosexuální síť ho spoutává a se strachem pohlíží do neviditelné, neznámé a tajemné homosexuality. Bojí se po hlavě skočit do homosexuální tmy. Člověk říká sám sobě [51]: „Možná, že jsem homosexuál.“ Velice opatrně a s velkými strachem začíná uvažovat nad možnými důsledky své homosexuální identity, nenápadně a s nesmírnými obavami svou novou potenciální identitu zkouší. Zjišťuje tak reakce okolí. Silně vnímá veškeré negativní reakce, kterým se chce vyhnout.
V této fázi (a často nejen v ní) nesmírně silně „prožívá“ veškeré sociální interakce. Všechny doposud banální mezilidské vztahy nabývají nesmírné důležitosti. [21, 35, 36, 51]
Je nutné si také od základu změnit přístup k homosexualitě a rozptýlit negativní význam tohoto slova, který částečně znemožňuje přijetí homosexuální identity [21, 35, 36, 51]. Na tomto místě je třeba poznamenat, že ne vždy je jedinec schopen negativní obraz homosexuality zcela rozptýlit . Někdy dochází k určitému kompromisu, kdy se člověk snaží „vyjednávat“ sám se sebou. Výsledkem těchto snah jsou heterosexuální vztahy nebo lidé, kteří si nasazují masku (a to směrem k okolí i sami k sobě) asexuála („velkého dítěte“), pro kterého je sex a sexualita věcí neznámou a nepoznanou. Nemluvíme však výlučně o „klasických“ asexuálech, často to bývají lidé hýřící sexuálně podbarvenými narážkami, případně doslova šašci, kteří nespoutaným přívalem vtipu řeší problém vlastní sexuality, jenž je pro ně samotné velice bolestný [2, 3, 5, 11, 12, 16, 20].
Je sporné, do jaké míry lze negativní význam homosexuality zcela transformovat. Lze říci, že homosexuál přijímá z velké části homosexualitu a hlavně homosexuální identitu takovou, jakou mu ji normativní heterosexualismus vytvoří . Gayové relativně často sami používají slova jako „teplý“, „buzna“, „homouš“ atd., která mají jasně hanlivý charakter. Podstata tohoto jevu spočívá v tom, že i jazyk je do značné míry „heterosexuální“ [13], neexistují jazykové prostředky, a tak je mnohem jednodušší hrdě a navzdory hanlivému významu tato označení přijmout. Používat dlouhé neutrální korektní výrazy je nepraktické, pro mnohé více urážející než nadávky, protože např. slovo „homosexuál“ posunuje problematiku minoritní sexuální orientace zpět do psychiatrických léčeben, mezi lékařské diagnózy. Urážky mohou ranit, ale vyslovují je lidé, po jejichž přijetí homosexuál touží. Navíc slovo „homosexuál“ podle mnohých až příliš zdůrazňuje sexualitu, důležitější je přece citová orientace .
„Rodící se homosexuálové“ jsou ze sociologického hlediska téměř nedostupnou skupinou. V této etapě sebepoznání ale nejčastěji dochází k sebevražednému jednání. Značné procento gayů v tomto „anomickém“ období o sebevraždě přemýšlí [2, 3, 12, 19, 21, 27, 28, 33, 47]. Jedná se totiž o období náznaků a krize, které je často ze strany rodičů interpretováno jako pubertální vzdor či trudnomyslnost, jež nevyvolává patřičnou pozornost. Je třeba podtrhnout slovo patřičnou, které znamená vhodnou ve velikosti i charakteru. Jak ještě bude uvedeno dále, vztah jedince k rodičům je podle mého názoru nejožehavější téma, a to nejen v tomto období.

Třetí fáze
Třetí etapu charakterizuje tolerance vlastní identity. Nyní si jedinec plně uvědomuje svou homosexuální orientaci, akceptuje své sociální a emociální potřeby a začíná se stýkat s ostatními homosexuály . Okolí jej ale stále považuje za heterosexuála, v mnohých případech i za antihomosexuála (což samozřejmě může nastat i v předcházejících etapách), protože se tak sám stále prezentuje [52]. Suicidální aktivita ustupuje a lze ji charakterizovat jen jako určité projevy regrese spojené s nějakým afektem [2, 3, 12, 19, 27, 33, 47, 51].

Čtvrtá fáze
Ve čtvrté fázi se již homosexuál na svou orientaci nedívá jen jako na neblahý osud, ale jako na možnou alternativu, která je téměř rovnocenná heterosexualitě. Kontakty s homosexuální komunitou jsou častější, i když je jedinec stále považován za heterosexuála. V této etapě však dochází ke coming-outu, jak jej vnímá většina homosexuálů, tedy k veřejnému přihlášení se (i když vlastně stále k přiznání se) ke své orientaci, a tak jsou položeny základy pro následnou homosexuální identitu. Tímto prohlášením se snižuje rozpor mezi vnímáním sebe samotného a pohledem společnosti, dochází však i ke sporu mezi přijetím vlastní osobnosti a neakceptujícími postoji okolí, na které reaguje následující etapa či regrese k předchozím fázím [51]. Takové neakceptující postoje však vyvolávají jen minimální riziko sebevražedných sklonů, přestože jsou často velice bolestné, jedinec je na tuto bolest více či méně připraven , pokud zdárně vyřešil předchozí fáze. [2, 3, 12, 19, 27, 33, 47]

Pátá fáze
Pátou etapu můžeme nazvat etapou reakční. Člověk, který přijal homosexuální identitu, je sám na sebe hrdý [51]. Je hrdý na to, že dokázal překonat všechny předcházející bolestné a krizové etapy. Je hrdý na svou orientaci, pro kterou toho musel tolik vytrpět. Ta je pro něj hodnotou. Stává se aktivním členem různých sdružení za práva homosexuálů. Předcházející bolest způsobuje hněv na všechny, kteří veřejně vystupují proti homosexualitě. Všechny vtipy o homosexuálech, kterým se v první fázi možná hlasitě smál, nabývají obludného a nechutného rozměru. Tato reakce způsobuje i to, že jedinec rozlišuje lidstvo na heterosexuály a homosexuály. Kategorie „my“ a „oni“ často přetvářejí nebo přímo ničí mnoho dosavadních přátelských vztahů. Dochází k sekundárnímu odcizení a snižování heterosexuálních institucí, hodnot, osob i celé společnosti, podobně jako ve druhé etapě, kde jsou však negativní emoce směřovány proti sobě, nikoli proti většinové heterosexuální společnosti, jak je tomu ve fázi páté [2, 12, 14, 18, 21, 51].
Lze tedy souhrnně říci, že si tuto fázi jedinec nemusí prožít, pokud se setká s převažujícími silně pozitivními reakcemi svého okolí, a to především přátel a rodičů, kteří ho neodvrhnou či neopustí, ale aktivně a velice intenzivně dávají najevo, že na jejich vztahu se nic nezměnilo. Tato ideální představa však naráží na fakt, že na takové ideální kamarády a především rodiče jsou kladeny přílišné nároky. Zatímco se homosexuál vnitřně připravuje na přijetí své identity několik let, rodiče musejí začít adekvátně reagovat co nejrychleji a oprostit se ode všech negativních emocí. To je možné jen tehdy, pokud si proces coming-outu svým způsobem procházejí také. Pokud totiž svou ratolest při tomto procesu tajně provázejí, určité náznaky je mohou přivést k podezření , a tak pro ně není potomkovo prohlášení takovým šokem. V každém případě si musíme uvědomit, že vztahy homosexuála ke své vlastní rodině jsou obvykle ty nejkomplikovanější, rodiče se o orientaci svého potomka dozvídají až jako téměř poslední. Rodič i dítě se pohybují na velice tenkém ledě, a tak by měly být obě strany co možná nejšetrnější. [2, 11, 14, 19, 29, 32, 35, 36, 40, 50, 51]

Šestá fáze
V poslední, šesté etapě si jedinec uvědomuje, že není možné lidi neustále třídit na kategorie „my“ a „oni“. Poznává heterosexuály, kteří akceptují jeho/její homosexuální identitu, podporují ho/ji, stávají se přáteli. Homosexuál odpouští heterosexualismu i heterosexuálům bolest a strach v předcházejících etapách a heterosexuálové opět získávají jeho důvěru. Z „já-homosexuál“ se stává opět jenom „já“, homosexuální orientace je již přijata a není ohrožena. Už není důvod zvláště ji zdůrazňovat. [51]

Homofobie a upevnění heterosexuální i genderové identity
Homofobie představuje sociální fakt všech „klukovských“ part. Verbální projevy homofobie, tedy nadávky, jsou používány již v raném věku, kdy ještě nemají sexuální charakter. Sexualizují se až v procesu dospívání, kdy sehrávají důležitou roli v potvrzení vlastní heterosexuality mezi vrstevníky stejného pohlaví. Stejný jev lze pozorovat i ve fotbalových mužstvech, mužských věznicích, dětských domovech a všude jinde, kde jsou koncentrováni muži. Příčina tohoto jevu je zřejmá – heterosexualismus v důsledku přijetí homosexuality jako možné a přijatelné alternativy začíná pomalu pozbývat své normativnosti. [14, 21, 26, 40, 53]
Zajímavý je i fakt, že i přes všechny tolerantní postoje není značné procento heterosexuálů schopno být blízkými přáteli homosexuálů, protože se bojí, aby se nestali předmětem jejich sexuálního zájmu, respektive aby mezi nimi nevzniklo něco, co se vymyká normám heterosexualismu. Tato fobie se projevuje i tím, že zatímco ve společnosti heterosexuálních jedinců stejného pohlaví se heterosexuál obvykle svlékne, aniž by to pro něj bylo nějak zvláště stresující, v přítomnosti homosexuála se cítí „divně“, jako by se svlékal před jedincem pohlaví opačného [51]. Proto je také homosexuálům (zvláště ve skupinách dospívajících, kde jsou biologické pohlaví a gender spojeny nejtěsněji) přisuzována pozice jakéhosi třetího pohlaví [13, 51].
Heterosexuál vnímá homosexuála jako muže, který nerespektuje sdílené předpoklady a heteronormativitu. Neví, jak se k němu má chovat, je nejistý, nechápe (např. proč se homosexuál dvoří ženám). Přestože jsou muži v homosexuální pornografii většinou heterosexuální, což platí i pro prostituty , většina heterosexuálů by do gay-baru či na gay-chat nikdy nezavítala, protože právě tam se předmětem zájmu homosexuála mohou stát . Pro většinu heterosexuálů jsou homoerotické praktiky s jiným mužem stresující , stejně jako možnost, že je někdo stejného pohlaví může milovat.
Mužský heterosexuální gender se jasně vůči mužskému homosexuálnímu genderu vymezuje, zároveň mužský homosexuální gender nemůže být zvláště v určité etapě formování heterosexuální identity akceptován. Chlapci v pubertě získávají právo na své vlastní tělo a sexualitu, dívky své tělo a sexualitu naopak ztrácejí [13]. Možný zájem homosexuála je tedy pro muže zpochybněním jeho genderu, jako by z něj někdo udělal najednou holku. Zajímavé je, že homosexuálové tento jev neznají, v procesu coming-outu se bojí ztráty „normality“, bojí se homosexuality jako takové, ale obvykle ne toho, že se stanou transgendery [51]. Homosexuální osobnost není coming-outem vytvořena jako homosexuální identita, nýbrž jen konstitucionalizována, potvrzena a také vymezena – přechodem do jednoho z teoretické nekonečné řady mužských homosexuálních genderů. Lze tedy říci, že homofobie sehrává důležitou roli v uvědomění a potvrzení sexuální identity a orientace, a to jak homosexuální, tak heterosexuální [4, 5, 6, 13, 14, 19, 21, 26, 31, 40, 53, 56].

Ars erotica a scienta sexualis
Ze sociologického hlediska je zajímavé, že jednotlivé typy homofobie a homofobní agrese obvykle nepůsobí všechny stejně intenzivně. Tento fakt nelze naprosto uspokojivě interpretovat klasickým psychologickým poznatkem: fobie = potlačená agresivita. Lze říci, že existuje jen jedna homofobie, která se jako améba neustále přelévá z jedné formy do druhé; pokud je jedna její forma výrazná, ostatní ustoupí do pozadí či téměř zmizí. To souvisí s postupy moci – moc je v naší společnosti scienty sexualis založená nikoli na zákoně, ale na normě, nikoli na trestu, ale kontrole [15].
Situace však není zcela jasná. Venkovské obyvatelstvo vykazuje vyšší suicidální aktivitu dospívajících chlapců, která je charakterizována tím, že motiv sebevraždy je objasněn v menším procentu případů. Pachatel nezanechá dopis na rozloučenou a nelze ani jinými způsoby spolehlivě jeho motiv objasnit, a tak lze usuzovat na možné spojení s menšinovou sexuální orientací. Tento jev je kladen do souvislosti s faktem, že v relativně izolovaném venkovském prostředí není homosexualita tak silně sociálně konstruována a sociologicky často téměř neexistuje, což umožňuje vyšší incidenci homosexuálního chování. Pokud totiž neexistuje homosexuální orientace, nelze se vůči ni ani žádným způsobem vyhraňovat (a tak potvrzovat svou heterosexuální identitu), ale zároveň zde mnohem citelněji chybí společenská instituce pro osoby, které nemohou nebo nechtějí vytvořit heterosexuální vztahy [27, 48].
Je také třeba si připomenout, že výše popsaná představa nezahrnuje společnosti, ve kterých je homosexuální jednání chápáno jako jeden ze „zvrhlých“ rysů určité skupiny lidí, jak ji např. vnímají jamajští černošští rastafariáni vzhledem k bělošské populaci [48]. Zde se stává součástí rasismu a této úměře se vymyká.
Na druhé straně stojí naše společnost, ve které neexistuje homofobní státní politika, nýbrž sociálně konstruovaná heterosexualita, která je představována jako přirozený protiklad existující také sociálně konstruované homosexuality. Homosexualita je stále většinou chápána jako relativně tolerovatelná (zvláště pokud zůstává „neviditelnou“) a společensky přípustná úchylka, neblahý osud, něco, s čím se nepočítá a „obyčejného člověka“ se žádným způsobem netýká, a to jak při výchově dítěte, tak v mezilidských vztazích [13]. Zpětnou vazbou je heterosexualismus stále více posilován (rodinou, přáteli, školou, médii, nedostatek pozitivních homosexuálních vzorů), a tak jsou homosexuálové nuceni (a na rozdíl od předcházejících odstavců mohou) se vůči němu vymezovat (viz Homofobie a coming-out) [13, 18, 31, 35, 36, 51].
Je také zajímavé pozorovat, jakým způsobem v naší společnosti sociální konstrukce homosexuality mění chování mezi jedinci stejného pohlaví a jak se heterosexuální instituce na základě „strachu“ z homosexuality „heterosexualizují“. Ještě na konci 19. století byla v chlapecké společnosti společná masturbace poměrně běžnou záležitostí , stejně tak i tancovačky cowboyů, které se obešly bez přítomnosti dam. Nikdo ze zúčastněných nepociťoval, že by toto chování mohlo ohrozit jeho heterosexuální identitu, jeho „normalitu“ . Během sta let se situace změnila. Toto chování je především v posledních padesáti letech poměrně vzácné, spojeno se velkých strachem (a to nejen o svou heterosexuální identitu, nýbrž i o heterosexuální instituce, normy a hodnoty) – experiment za účelem dosažení slasti se stává příčinou ztráty duševní pohody . [1, 13, 19, 40, 59]
V každém případě musíme konstatovat, že se stále více rozevírají nůžky mezi heterosexualitou a homosexualitou. Tímto rozevíráním nůžek vzniká napětí, které se v případě homosexuálů, jenž svou homosexuální identitu více méně přijali a k homosexualitě se veřejně přihlásili, tudíž jsou pro společnost srozumitelní a ze sociologického hlediska uchopitelní, snažíme s obtížemi řešit modifikacemi heterosexuálních konstruktů a institucí, např. registrovaným partnerstvím, heterosexuální institucí pro homosexuály. Snažíme se, aby homosexualita a heterosexualismus opět splynuly v jednu sexualitu společensky řízenou naprosto stejnými pravidly .
Ptáme-li se po příčině onoho rozevírání nůžek, je třeba hledat odpověď na symbolické (a v souvislosti s předchozím laciné) otázky, zda jsme do našich škol zavedli skutečně sexuální výchovu nebo výchovu k heterosexualitě, zda jsme si někdy se svými rodiči vážně pohovořili o homosexualitě a zda homosexualitu chápeme jako běžnou součást života, která nás (byť skryta) obklopuje na každém kroku.
Pokud se totiž budeme ptát, zda dítě vychované dvěma homosexuály má větší sklony se samo v dospělosti chovat homosexuálně, a na základě nejnovějších poznatků vědy v rámci scienty sexualis rozhodovat, zda jej tedy mohou dva gayové vychovávat nebo ne, stavíme jasně heterosexualitu jako normu. Tím popíráme všechny proklamace rovnosti. Copak je něco špatného být homosexuálem, že se jím ono dítě za žádnou cenu nesmí stát? A kdo myslí na homosexuála vypořádávajícího se s internalizovaným heterosexualismem a homofobií? Naše společnost je ochotna homosexualitu tolerovat, nikoli ji ale přijmout za část sebe sama, což ani nemůže, neboť by popřela nejsilnější normy a instituce.

Práce byla publikována zkrácená. Zájemci mohou plnou verzi práce najít na www.004.cz/download.php?soubor=6

Literatura
1. ADAMS, HE., WRIGHT, LW., LOHR, BA. Is homophobia associated with homosexual arousal? Journal of Abnormal Psychology, 1996, vol. 105, no. 3, p. 440-445.
2. BAČOVÁ, V. Stres z odlišnosti a neplnenia sociálnych očakávaní - Aké sú možnosti neakceptovanej osoby? In: Oberta, R. - Titurusová, O.: Zvládanie psychologickej záťaže a stresu. Zborník príspevkov z Trenčianskych psychologických dní, 1.-2. 7.1999. 1. vyd. Bratislava: Ministerstvo obrany SR 2000.
3. BAGLEY, C, TREMBLAY, P. Elevated rates of suicidal behavior in gay, lesbian, and bisexual youth. Crisis, 2000, vol. 21, no. 3, p. 111-117.
4. BERNAT, JA., CALHOUN, K S., ADAMS, HE., ZEICHNER, A. Homophobia and physical aggression toward homosexual and heterosexual individuals. Journal of Abnormal Psychology, 2001, vol. 110, no. 1, p. 179-187.
5. CHUANG, HT., ADDINGTON, D. Homosexual panic: a review of its concept. Canadian Journal of Psychiatry, 1988, vol.33, no. 7, p. 613-7.
6. CLARKE, V., KITZINGER, C., POTTER, J. ‘Kids are just cruel anyway’: lesbian and gay parents’ talk about homophobic bullying. British Journal of Social Psychology, 2004, vol. 43, no.4, p. 531-50.
7. COLEMAN, E, ROSSER, BR, STRAPKO, N. Sexual and intimacy dysfunction among homosexual men and women. Psychical Medicine. 1992, vol. 10, no. 2, p. 257-271.
8. COLLINGS, SD. WELCH, S. Doctors must be more aware of problems of gay, lesbian, and bisexual youth. British Medical Journal. 2000, vol. 321, no. 23, p. 767.
9. CORNELSON, B. M.: Addressing the sexual health needs of gay and bisexual men in the health care settings. Canadian Journal of Human Sexuality.1998, vol. 7, no. 3, p. 261-273.
10. CULLEN, JM, WRIGHT, LW Jr, ALESSANDRI, M. The personality variable openness to experience as it relates to homophobia. Journal of Homosexuality, 2002, vol. 42, no. 4, p. 19-34.
11. DUPRAS A. Internalized homophobia and psychosexual adjustment among gay men. Psychology of Reproduction, 1994, vol. 75, no. 1, p. 23-28.
12. DŽUKA, J. WAROŠEK, R.: Subjektívna pohoda u homosexuálne orientovaných mužov. Česká a Slovenská Psychiatrie, roč. 92, 1996, č. 2, s. 90-98.
13. FAFEJTA, M. Úvod do sociologie pohlaví a sexuality. 1. vyd. Věrovany: Nakladatelství Jana Piszkiewicze 2004.
14. FELDMANN, J, MIDDLEMAN, AB. Adolescent sexuality and sexual behavior. Current opinion in obstetrics & gynecology. October 2002, vol. 14, no. 5, p. 489-93.
15. FOUCAULT, M. Historie sexuality I. Vůle k vědění. Praha: Herrmann a synové 1999.
16. GAROFALO, R., WOLF,RC., KESSEL, S., PALFREY, J., DURANT, RH. The Association Between Health Risk Behaviors and Sexual Orientation Among a School-based Sample of Adolescents. Pediatrics, 1998, vol. 101, no. 5, p. 895-902.
17. FIKAR, CR., KEITH , L. Information needs of gay, lesbian, bisexual, and transgendered health care professionals: results of an Internet survey. Journal of Medical Library Association. 2005, vol. 92, no. 1, p. 56–65.
18. GAINES, SO, HENDERSON, MC, KIM, M, GISTRAPP, S, YI, J, RUSBULT ,CE, HARDIN, DP, GAERTNER, L. Cultural Value Orientations, Internalized Homophobia, and Accommodation in Romantic Relationships. Journal Homosexuality, 2005, vol. 50, no. 1, p. 97-117.
19. GREEN BC. Homosexual signification: a moral construct in social contexts. Journal of Homosexuality, 2005. vol. 49, no. 2, p. 119-34.
20. HELIE, A. Holy hatred. Reproductive Health Matters. 2004, vol. 12, no. 23, p. 120-4.
21. HELLMAN, RE, GREEN, R, GRAY, JL, WILLIAMS, K. Childhood sexual identity, childhood religiosity, and “homophobia” as influences in the development of transsexualism, homosexuality, and heterosexuality. Archievements in Genetical Psychiatry. 1981, vol. 38, no. 8, p. 910-5.
22. JOHNSON, ME, BREMS, C, ALFORD-KEATING, P. Personality correlates of homophobia. Journal of Homosexuality, 1997, vol. 34, no. 1, p. 57-69.
23. LARSSON, I, SVEDIN, CG. Sexual experiences in childhood: young adults’ recollections. Archievements in Sexual Behaviour, 2002, vol. 31, no. 3, p. 263-273.
24. LINGIARDI, Vittorio, FALANGA, Simona, R. D’AUGELLI, Anthony. The Evaluation of Homophobia in an Italian Sample. Archives of Sexual Behavior, 2004, vol. 34, no. 1, p. 81-83
25. LIPPINCOTT, JA, WLAZELEK, B, SCHUMACHER, LJ. Comparison: attitudes toward homosexuality of international and American college students. Psychology of Reproduction, December 2000, vol. 87, no. 3, p. 1053-1056.
26. LOCK, J, KLEIS, B. Origins of homophobia in males. Psychosexual vulnerabilities and defense development. American Journal of Psychotherapy, 1998, vol. 52, no. 4, p. 425-436.
27. MACDONALD, R, COOPER T. Young gay men and suicide: A report of a study exploring the reasons which young men give for suicide ideation. Youth Studies Australia 1998, vol. 7, no. 4, p. 23-27.
28. MAYFIELD, W. The development of an Internalized Homonegativity Inventory for gay men. Journal of Homosexuality, 2001, vol. 41, no. 2, p. 53-76.
29. MEYER, IH. Minority stress and mental health in gay men. Journal of Health of Social Behaviour, 1995, vol.36, no.1, p. 38-56.
30. MONROE, M, BAKER, RC, ROLL, S. The relationship of homophobia to intimacy in heterosexual men. Journal of Homosexuality, April 1997, vol. 33, no. 2, p. 23-37.
31. MORROW, RG, GILL, DL. Perceptions of homophobia and heterosexism in physical education. Research Quarterly for Exercise and Sport, 2003, vol. 74, no. 2, p. 205-214.
32. NELSON, RD (1994). A self-schema analysis of gay male identity. [Ph.D. Thesis] California School of Professional Psychology, San Diego, DAI, Vol. 55-06B, p. 2408, 231 pages.
33. NICHOLAS, J, HOWARD, J. Better dead than gay? Depression, suicide ideation and attempt among a sample of gay and straight-identified males aged 18 to 24. Youth Studies Australia, 1998, vol. 17, no. 4, p. 28-33.
34. NORRIS, WP. Liberal attitudes and homophobic acts: the paradoxes of homosexual experience in a liberal institution. Journal of Homosexuality, 1992, vol. 22, no.4, p. 81-120.
35. ONDRISOVÁ, S.: Špecifiká psychoterapeutickej práce s lesbickými ženami a gejmi. [Diplomová práce], Bratislava, 1997, Univerzita Komenského, Filozofická fakulta.
36. ONDRISOVÁ, S. HERETIK, A. ŠÍPOŠOVÁ, M.: Homofóbia - dôsledky pre psychoterapiu.Česká a Slovenská Psychiatrie, roč. 95, 1999, č. 3, s. 135-141.
37. PARSONS, JT, BIMBI, DS, KOKEN, JA, HALKITIS, PN. Factors related to childhood sexual abuse among gay/bisexual male Internet escorts. Journal of Children Sex Abuse, 2005, vol. 14, no. 2, p. 1-23.
38. PATTERSON CJ. Children of lesbian and gay parents. Child Development, 1992, vol. 63, no. 5, p. 1025-42.
39. PEATE, I, SUOMINEN, T, VALIMAKI, M, LOHRMANN, C, MUINONEN, U. HIV/AIDS and its impact on student nurses. Nurse Education Today, 2002 August; vol. 22, no., 6, p. 492-501.
40. PLUMMER, DAVID C. The quest for modern manhood: masculine stereotypes, peer culture and the social significance of homophobia. Journal of Adolescence, February 2001, vol. 24, no. 1, p. 15-23.
41. POTEAT VP, ESPELAGE DL. Exploring the relation between bullying and homophobic verbal content: the homophobic content agent target (HCAT) scale. Violence&Victimalization, 2005, vol. 20, no. 5, p. 513-28.
42. PROULX, R. Homophobia in northeastern Brazilian university students. Journal of Homosexuality, 1997, vol.34, no. 1, p. 47-56.
43. QUINN, TL. Sexual orientation and gender identity: an administrative approach to diversity. Child Welfare, 2002, vol. 81, no. 6, p. 913-928.
44. RIORDAN, Daniel. Interaction strategies of lesbian, gay, and bisexual healthcare practitioners in the clinical examination of patients: qualitative study. BMJ, 2004 vol. 22, no: 328, p. 1227–1229.
45. RÖNDAHL, Gerd, INNALA, Sune, CARLSSON, Marianne. Nursing staff and nursing students’ emotions towards homosexual patients and their wish to refrain from nursing, if the option existed. Scandinavian Journal of Caring Sciences, 2004, vol. 18, no. 1, p. 19-26.
46. ROSS, W, TIKKANEN, R, MANSSON, SA. Differences between Internet samples and conventional samples of men who have sex with men: implications for research and HIV interventions. Social Science & Medicine, 2000, vol. 51, no. 5, p. 749-58.
47. RUSSELL, Glenda M., RICHARDS, Jeffrey A. Stressor and Resilience Factors for Lesbians, Gay Men, and Bisexuals Confronting Antigay Politics. American Journal of Community Psychology, 2003, vol. 31, no. 3 - 4, p. 313 - 328.
48. SCHLEIFER, R. Jamaica: report documents homophobia and violence.HIV AIDS Policy Law Review, 2005, vol. 10, no. 1, p. 45-6.
49. SCHMIDT, KW, FOUCHARD, JR, KRASNIK, A, ZOFFMANN, H, JACOBSEN, HL, KREINER, S. Sexual behaviour related to psycho-social factors in a population of Danish homosexual and bisexual men. Social Science & Medicine, 1992, vol. 34, no. 10, p. 1119-1127.
50. STEIDLOVÁ, M. Postavení homosexuálů ve společnosti. [Práce Středoškolské odborné činnosti ČR], Gymnázium Zikmunda Wintra, Rakovník 2005
51. ŠÍPOŠOVÁ, M.: Homofóbia a jej vplyv na homosexuálnu menšinu. Aspekt, 1998, č.1, s. 241-261.
52. TASKER, F. Lesbian mothers, gay fathers, and their children: a review. Journal of Developmental Behaviour Pediatry, 2005, vol. 26, no. 3, p. 224-40.
53. THURLOW, Crispin. Naming the “outsider within”: homophobic pejoratives and the verbal abuse of lesbian, gay and bisexual high-school pupils. Journal of Adolescence, 2001, vol. 24, no. 1, p. 25-38.
54. VOPěNKA, Petr. Veřejný anonym. Vesmír, říjen 2004, č. 10, s. 589
55. WAGNER, G, SERAFINI, J, RABKIN, J, REMIEN, R, WILLIAMS, J. Integration of one’s religion and homosexuality: a weapon against internalized homophobia? Journal of Homosexuality, 1994, vol. 26, no. 4, p. 91-110.
56. WARWICK, Ian, AGGLETON, Peter, DOUGLAS, Nicola. Playing it safe: addressing the emotional and physical health of lesbian and gay pupils in the U.K. Journal of Adolescence, February 2001, vol. 24, no. 1, p.129-140
57. Wikipedia: the free encyklopedia. [online]. Dostupné z URL: http://en.wikipedia.org/
58. WILKINSON, S., KITZINGER, C. The social construction of heterosexuality. Journal of Gender Studies, 1994, vol. 3, no. 3, p. 307-317.
59. Zpovednice.cz: stránka pro všechny smutné lidičky a pro ty, co jim chtějí pomoci. Dostupné z URL: http://www.zpovednice.cz/detail.php?statusik= 52418&kateg=1&nove=0&orderbyide

Zdroj: http://www.katolicka-dekadence.cz/?p=125
Publikované: 2006

Zdroj: katolicka-dekadence.cz