Je správné, že není uniformita, že je více křesťanských proudů
Svatopluk Karásek je evangelický duchovní, písničkář a spisovatel, bývalý poslanec. Roku 1976 byl spolu se skupinou The Plastic People of the Universe odsouzen na osm měsíců. Roku 1977 podepsal Chartu 77 a až do své emigrace pracoval v manuálních profesích. Roku 1980 emigroval do Rakouska, odkud odešel do Švýcarska, kde od roku 1981 až do roku 1997 působil jako evangelický farář. Po roce 1990 často kázal i v ČR, především v Praze, kde se roku 1997 stal farářem. Papež hodně mluví o kultuře života, kterou dává do protikladu ke kultuře smrti. V rámci kultury života zmiňuje zejména ochranu slabých, tzn. nenarozených dětí a lidí na konci životní cesty. Oslovuje Vás tento papežův důraz?
Ano, oslovuje. Proto také říkám, že péče jak o nenarozené, tak o umírající by se měla zdokonalit a stát by na to měl vynakládat hodně peněz. Mělo by se na to myslet a měl by to být problém rodiny i obce a lidské vynalézavosti. Aby tu nebyla jenom striktní řeč zákona.
Oslovuje mě to, protože mně také leží na srdci, aby nebyly potraty a nebyla euthanasie v tom smyslu, že by se někdo zbavoval starých lidí. To mi velmi leží na srdci. Ale neřešil bych to jenom zákonem, jde o to lidi svolávat, aby na to mysleli, pracovali a modlili se.
Zvedl jste ale ruku pro registrované partnerství. To je u faráře neobvyklé. Co Vás vedlo k tomuto rozhodnutí?
Myslím, že u evangelického faráře to neobvyklé není. Na našem synodu jsme o tom hlasovali a bylo to zhruba půl napůl, spíše ještě převažovaly hlasy, které se staví k homofilům lidsky a snaží se jim jejich situaci ulehčit. U evangelíků to není tak principiální jako u poslance Karase a podobných.
Líbil se mi náš farář Štorek v Praze – Kobylisích a někteří moji kolegové faráři ve Švýcarsku, kteří se homofilům věnovali a pracovali. Zvali je na faru a měli s nimi biblické hodiny. Takovýto přístup, který to nepovažuje za zvrhlost, se mi líbí, přístup, který staví na určité otevřenosti a podtrhuje společnou lidskou stránku a intimní stránku nevyzdvihuje do rozhodujících poloh.
Pro zákon jsem hlasoval, protože mi jde o to zbořit zdi mezi lidmi a setkávat se na rovině lidskosti. To se mi zdá správnější než rozdělování. Někteří fundamentalisté říkají, že homofilové za svoji orientaci můžou. Já říkám, že ne. To je lékařský problém a měli by nás rozsoudit lékaři. Kdyby můj syn nebo dcera byli takto orientovaní, tak bych je měl nadále rád a snažil bych se jim život usnadnit, a ne je kaceřovat a srážet.
Na loňském jarním jednání synodu Českobratrské církve evangelické se mj. mluvilo o možnosti určitého zrovnoprávnění volného partnerského svazku s manželstvím. Cituji z podkladů pro synod: „... Představa o manželství jako řádu nepřináší jedinou představu o společném soužití jako tu pravou a neměnnou... Dlouhodobé soužití partnerů se leckdy podobá životu v manželství.“ Jak se díváte na tyto snahy rehabilitovat v rámci církve „neregistrované partnerství heterosexuálů?“
Já bych tomu neříkal manželství, ale říkal bych tomu soužití. Moje nejstarší dcera měla svého druha a já jsem ji pořád přesvědčoval, ať se vezmou. A dcera mi říkala: „Mám ho ráda, máme se rádi, proč ti tedy, táto, tak záleží na tom 'pitomým štemplu' ?“ Nakonec jsem je oddal a byla velká sláva. Já se ptám, proč lidé chtějí ten „štempl“? Co v tom je? Je to jenom právní věc, například dědictví, návštěva v nemocnici a podobně? Myslím, že to jde řešit nějakou smlouvou u notáře.
Touha po „razítku“ je touhou po uznání státu a společnosti, a ta je veliká. To bylo také v případě snah homofilů – ti chtěli uznání, nešlo ani tak o právní věci, ale o společenské uznání, aby se někde celý život nekrčili. Šlo o akceptaci.
Podobně i tyto heterosvazky to chtějí nějak potvrdit. Například dva staří lidé se k sobě nastěhují – tak ať spolu žijí, na to nepotřebují razítko. Nedříve by někdo musel zdůvodnit, proč uznání státu je tak podstatné.
Co říkáte tomu, že antidiskriminační zákon dělá v západní Evropě problémy církvím či charitám a diakoniím, když na základě tohoto zákona musí přijímat lidi, kteří se k církvi nehlásí, nejsou věřící, či jsou to třeba muslimové?
Myslím, že zde jde o výklad a interpretaci, takto to přímo v zákoně není. Záleží na tom, jaká jsou kritéria přijetí. Myslím si, že to moc potíží nedělá a že antidiskriminační zákon je správný, platí v celé Evropě a u nás také bude dříve nebo později platit.
Jak se díváte na problematiku umělých potratů a jejich současnou zákonnou úpravu?
Současná zákonná úprava se mně zdá celkem dobrá. Hlasoval pro ni, když jsem byl ve sněmovně. Vím, že je tu i nebezpečí, že je příliš vstřícná k matkám, které se snaží zbavit plodu do určité časové hranice. Byly obavy, že to podpoří potratovou turistiku, že budou jezdit například polské matky k nám, ale myslím, že se to ve velké míře neděje. řekl bych, že tento k matkám vstřícný zákon je dobrý.
Zároveň je důležité, aby matka, která má velké potíže – špatné podmínky přivést dítě na svět -, měla možnost dítě porodit. Nejen rodina a příbuzní, ale i obec by se měli semknout, aby se dítě mohlo narodit. Aby žena mohla přijít a měla k dispozici pomocný tým, který by například zařídil adopci hned po porodu. Znám to z vlastního života, že to někteří takto dělali.
Tedy vytvořit záchranný tým, který by dítěti pomohl žít, a nejen vytvořit zákonnou úpravu a myslet si, že tím je to vyřešené.
Již jste zmínil své působení ve sněmovně. Ta 30. března 2004 hlasovala o návrhu zákona poslanců Karase, Plevy a Kasala, který by potratovou praxi zpřísňoval. Vy jste se tehdy hlasování ani jednání nezúčastnil. Měl jste k tomu nějaký důvod?
Poslanec Karas a Pleva byli pro mě moc konzervativní, byli zásadně proti potratům. Nezdají se mi ani komise povolující potrat, jako tomu bylo v minulé éře. Měl jsem na to s Táňou Fišerovou a dalšími jiný názor, vstřícnější k matkám. Oni naproti tomu měli morální, striktní postoj. Já jsem s poslancem Karasem skoro v ničem nesouhlasil. Jsme sice oba křesťané, ale jiného rozpoložení. Myslím si, že je to správné, že tu není uniformita a že je zde více křesťanských proudů.
Jak se díváte na snahy zavést legalizaci euthanasie?
To je podobná otázka. Neměl bych na tuto věc morální pohled, jenom z hlediska velkých principů. Ale v současné době se mi zdá, že by to bylo snadno zneužitelné. Podmínky v rodinách jsou někdy takové, že by nešlo vyloučit, aby z tohoto zákona někdo nemohl těžit. Lidé na to u nás zatím nejsou zralí. Spíše bych zdůraznil paliativní péči, tak jak se vykonává v některých dobrých hospicech. Zde by se mělo přidat, a ne hned zavádět možnost euthanasie.
Jak chcete v budoucnu případně spojit senátorké povinnosti a práci v církvi?
Už jsem se v církvi napracoval dost, od kázání už mě „bolí panty“. Mám to před sebou každou sobotu a už z toho mám předem „stavy“, protože Salvátor (evangelický, pozn. red.) je velký sbor, chodí tam profesoři teologie a nově příchozí. Už bych si od toho rád odpočinul. Budu pak kázat občas, ale nebude to už ta pravidelná „zvěstná povinnost“. I když z toho mám radost a baví mě to, tak je to také namáhavé a je to určitá tíha. Až si salvátorský sbor najde někoho nového, tak se rád budu věnovat politice, a když mě nezvolí, tak filatelii (s úsměvem), sportu, hraní her, mám v plánu spoustu věcí. Už mi bude brzo sedmdesát.
A zcela na závěr otázka, kterou kladu každému: Kým je pro vás Ježíš Kristus?
Ježíš Kristus je pro mě Synem člověka – to podtrhuju v kázáních - a synem Božím. To znamená, že v sobě vyjevuje pravé lidství, lidství v Boží intenci. Je to pro mě absolutní vrchol, ke kterému se celý život vztahuji. Je to ukázka pravého člověka v tom, že je Boží, že má Boží nitro, Boží vidění. Až do konce prošel hrůzou světa s vědomím a vírou, že za tou hrůzou je Boží náruč. Tedy jak jsem řekl, je to pro mě příklad lidství spojeného plně s Bohem.
Autor/ka: Jan Uhlíř
Publikované: 13.10.2008
Zdroj: http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3113
Ano, oslovuje. Proto také říkám, že péče jak o nenarozené, tak o umírající by se měla zdokonalit a stát by na to měl vynakládat hodně peněz. Mělo by se na to myslet a měl by to být problém rodiny i obce a lidské vynalézavosti. Aby tu nebyla jenom striktní řeč zákona.
Oslovuje mě to, protože mně také leží na srdci, aby nebyly potraty a nebyla euthanasie v tom smyslu, že by se někdo zbavoval starých lidí. To mi velmi leží na srdci. Ale neřešil bych to jenom zákonem, jde o to lidi svolávat, aby na to mysleli, pracovali a modlili se.
Zvedl jste ale ruku pro registrované partnerství. To je u faráře neobvyklé. Co Vás vedlo k tomuto rozhodnutí?
Myslím, že u evangelického faráře to neobvyklé není. Na našem synodu jsme o tom hlasovali a bylo to zhruba půl napůl, spíše ještě převažovaly hlasy, které se staví k homofilům lidsky a snaží se jim jejich situaci ulehčit. U evangelíků to není tak principiální jako u poslance Karase a podobných.
Líbil se mi náš farář Štorek v Praze – Kobylisích a někteří moji kolegové faráři ve Švýcarsku, kteří se homofilům věnovali a pracovali. Zvali je na faru a měli s nimi biblické hodiny. Takovýto přístup, který to nepovažuje za zvrhlost, se mi líbí, přístup, který staví na určité otevřenosti a podtrhuje společnou lidskou stránku a intimní stránku nevyzdvihuje do rozhodujících poloh.
Pro zákon jsem hlasoval, protože mi jde o to zbořit zdi mezi lidmi a setkávat se na rovině lidskosti. To se mi zdá správnější než rozdělování. Někteří fundamentalisté říkají, že homofilové za svoji orientaci můžou. Já říkám, že ne. To je lékařský problém a měli by nás rozsoudit lékaři. Kdyby můj syn nebo dcera byli takto orientovaní, tak bych je měl nadále rád a snažil bych se jim život usnadnit, a ne je kaceřovat a srážet.
Na loňském jarním jednání synodu Českobratrské církve evangelické se mj. mluvilo o možnosti určitého zrovnoprávnění volného partnerského svazku s manželstvím. Cituji z podkladů pro synod: „... Představa o manželství jako řádu nepřináší jedinou představu o společném soužití jako tu pravou a neměnnou... Dlouhodobé soužití partnerů se leckdy podobá životu v manželství.“ Jak se díváte na tyto snahy rehabilitovat v rámci církve „neregistrované partnerství heterosexuálů?“
Já bych tomu neříkal manželství, ale říkal bych tomu soužití. Moje nejstarší dcera měla svého druha a já jsem ji pořád přesvědčoval, ať se vezmou. A dcera mi říkala: „Mám ho ráda, máme se rádi, proč ti tedy, táto, tak záleží na tom 'pitomým štemplu' ?“ Nakonec jsem je oddal a byla velká sláva. Já se ptám, proč lidé chtějí ten „štempl“? Co v tom je? Je to jenom právní věc, například dědictví, návštěva v nemocnici a podobně? Myslím, že to jde řešit nějakou smlouvou u notáře.
Touha po „razítku“ je touhou po uznání státu a společnosti, a ta je veliká. To bylo také v případě snah homofilů – ti chtěli uznání, nešlo ani tak o právní věci, ale o společenské uznání, aby se někde celý život nekrčili. Šlo o akceptaci.
Podobně i tyto heterosvazky to chtějí nějak potvrdit. Například dva staří lidé se k sobě nastěhují – tak ať spolu žijí, na to nepotřebují razítko. Nedříve by někdo musel zdůvodnit, proč uznání státu je tak podstatné.
Co říkáte tomu, že antidiskriminační zákon dělá v západní Evropě problémy církvím či charitám a diakoniím, když na základě tohoto zákona musí přijímat lidi, kteří se k církvi nehlásí, nejsou věřící, či jsou to třeba muslimové?
Myslím, že zde jde o výklad a interpretaci, takto to přímo v zákoně není. Záleží na tom, jaká jsou kritéria přijetí. Myslím si, že to moc potíží nedělá a že antidiskriminační zákon je správný, platí v celé Evropě a u nás také bude dříve nebo později platit.
Jak se díváte na problematiku umělých potratů a jejich současnou zákonnou úpravu?
Současná zákonná úprava se mně zdá celkem dobrá. Hlasoval pro ni, když jsem byl ve sněmovně. Vím, že je tu i nebezpečí, že je příliš vstřícná k matkám, které se snaží zbavit plodu do určité časové hranice. Byly obavy, že to podpoří potratovou turistiku, že budou jezdit například polské matky k nám, ale myslím, že se to ve velké míře neděje. řekl bych, že tento k matkám vstřícný zákon je dobrý.
Zároveň je důležité, aby matka, která má velké potíže – špatné podmínky přivést dítě na svět -, měla možnost dítě porodit. Nejen rodina a příbuzní, ale i obec by se měli semknout, aby se dítě mohlo narodit. Aby žena mohla přijít a měla k dispozici pomocný tým, který by například zařídil adopci hned po porodu. Znám to z vlastního života, že to někteří takto dělali.
Tedy vytvořit záchranný tým, který by dítěti pomohl žít, a nejen vytvořit zákonnou úpravu a myslet si, že tím je to vyřešené.
Již jste zmínil své působení ve sněmovně. Ta 30. března 2004 hlasovala o návrhu zákona poslanců Karase, Plevy a Kasala, který by potratovou praxi zpřísňoval. Vy jste se tehdy hlasování ani jednání nezúčastnil. Měl jste k tomu nějaký důvod?
Poslanec Karas a Pleva byli pro mě moc konzervativní, byli zásadně proti potratům. Nezdají se mi ani komise povolující potrat, jako tomu bylo v minulé éře. Měl jsem na to s Táňou Fišerovou a dalšími jiný názor, vstřícnější k matkám. Oni naproti tomu měli morální, striktní postoj. Já jsem s poslancem Karasem skoro v ničem nesouhlasil. Jsme sice oba křesťané, ale jiného rozpoložení. Myslím si, že je to správné, že tu není uniformita a že je zde více křesťanských proudů.
Jak se díváte na snahy zavést legalizaci euthanasie?
To je podobná otázka. Neměl bych na tuto věc morální pohled, jenom z hlediska velkých principů. Ale v současné době se mi zdá, že by to bylo snadno zneužitelné. Podmínky v rodinách jsou někdy takové, že by nešlo vyloučit, aby z tohoto zákona někdo nemohl těžit. Lidé na to u nás zatím nejsou zralí. Spíše bych zdůraznil paliativní péči, tak jak se vykonává v některých dobrých hospicech. Zde by se mělo přidat, a ne hned zavádět možnost euthanasie.
Jak chcete v budoucnu případně spojit senátorké povinnosti a práci v církvi?
Už jsem se v církvi napracoval dost, od kázání už mě „bolí panty“. Mám to před sebou každou sobotu a už z toho mám předem „stavy“, protože Salvátor (evangelický, pozn. red.) je velký sbor, chodí tam profesoři teologie a nově příchozí. Už bych si od toho rád odpočinul. Budu pak kázat občas, ale nebude to už ta pravidelná „zvěstná povinnost“. I když z toho mám radost a baví mě to, tak je to také namáhavé a je to určitá tíha. Až si salvátorský sbor najde někoho nového, tak se rád budu věnovat politice, a když mě nezvolí, tak filatelii (s úsměvem), sportu, hraní her, mám v plánu spoustu věcí. Už mi bude brzo sedmdesát.
A zcela na závěr otázka, kterou kladu každému: Kým je pro vás Ježíš Kristus?
Ježíš Kristus je pro mě Synem člověka – to podtrhuju v kázáních - a synem Božím. To znamená, že v sobě vyjevuje pravé lidství, lidství v Boží intenci. Je to pro mě absolutní vrchol, ke kterému se celý život vztahuji. Je to ukázka pravého člověka v tom, že je Boží, že má Boží nitro, Boží vidění. Až do konce prošel hrůzou světa s vědomím a vírou, že za tou hrůzou je Boží náruč. Tedy jak jsem řekl, je to pro mě příklad lidství spojeného plně s Bohem.
Autor/ka: Jan Uhlíř
Publikované: 13.10.2008
Zdroj: http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3113