Homosexualita a mravnost
Všeobecný akcent kladený na sexualitu a rozkoš s ní spojenou, dnes hojně a nezdravě přebujelý v médiích i částečně zabydlený v postojích současné společnosti, lze, ačkoli je to paradoxní a na první pohled nezjevné, mutatis mutandis vypozorovat i ve vztahu katolické církve k takřečenému fenoménu homosexuality. Textem, jímž vedení církve vysvětluje svoje učení obsažené v Katechismu katolické církve, je i sborník „Homosexualita a křesťanská antropologie“, který vydalo Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském roku 1998.
Brožura, sestavená ze čtrnácti příspěvků převážně italských vědců a duchovních, seznamuje postupně čtenáře s pohledem na tento jev z hlediska křesťanské antropologie, uvádí některá historická fakta z antických dějin vztahující se k homosexualitě, dále samozřejmě rozebírá biblické zmínky o homosexualitě. Nejvíce prostoru ponechává analýze takřečené homosexuality z hlediska morálního a v příloze uvádí i dva dokumenty Kongregace pro nauku víry, které se k problematice vyjadřují.
I přesto, že se první články o historii a vztahu Bible k jevu, jenž dnes nazýváme homosexualitou, pokouší o vyvážený náhled, nemají pro pochopení problému valného významu, neboť autoři opomíjejí zásadní skutečnost, totiž tu, že v antice, středověku, novověku a vlastně až do poloviny dvacátého století homosexualita neexistovala, respektive de fakto ano, ale nepohlíželo se na ní jako na neměnnou citovou a sexuální preferenci stejného pohlaví, nýbrž vždy jako na výstřelek doprovázející zpustlé mravy.
Při interpretaci všech faktů týkajících se homosexuality a objevujících se až do poloviny 20. století musíme být obzvláště opatrní a důkladně kriticky obezřetní ze dvou důvodů.
Prvně, minulost odlišně chápala vznik a příčiny homosexuálního jednání. O žádné orientaci není, vyjma snad Platóna (viz jeho dialog Symposion), nikde řeč.
Zadruhé: je dobré pozorovat dobový kontext, ve kterém se odsudky autorů vůči „homosexualitě“ objevují. Položme si vždy při tom otázku, „co kdo“ odsuzuje- zdali věrný vztah dvou mužů a žen, či promiskuitu, provázenou nezřízenou touhou po tělesných rozkoších.
Budiž, připouštíme historický kontext, hlásají někteří, ale zároveň dodávají, že existuje mnoho dobrých důvodů pro morální odsouzení homosexuálního jednání.
Tyto důvody vykládá morální teolog Livio Melina v článku „Morální kriteria k hodnocení homosexuality.“
Zaprvé dle něj „homosexuálnímu chování chybí spojivý význam, ve kterém dochází k opravdovému sebedarování.“ (s.79)
„Jen v manželském sexuálním sexuálním vztahu mezi mužem a ženou umožňuje jejich vzájemná komplementárnost, vyplývající z jejich sexuální rozdílnosti, stát se jedním tělem“ (ibidem)
„Sebedarování a přijetí druhého jsou skutečné, protože se zakládají na uznání jinakosti a celistvosti úkonu“. (s.80)
Proti heterosexuálnímu úkonu klade Melina homosexuální styk, který podle některých psychologů neumožňuje, aby byl výsledkem opravdové vzájemnosti. Chybí zde komplementárnost a styk je vlastně příležitostí čistě k sebepotěšení. Odtud pramení, dle některých, nejrozšířenější model homosexuálního života- velká nestálost ve vztazích a promiskuita.
Za další: „homosexuálnímu úkonu chybí také otevřenost plodivému významu lidské sexualita“ (s.80)
Tělesný úkon manžela a manželky je podřízen dalšímu dobru, které oba překračuje: je to dobro nového života, jenž se může zrodit z jejich spojení...“ (ibidem).
Je to logika lásky samotné, která nabývá následného rozměru a transcendence, bez nichž sexuální úkon riskuje, že se bude točit kolem sebe tím, že se zaměří na vyhledávání samotného potěšení a doslova se stává neplodným.“(ibidem)
Melina tvrdí, že nelze připisovat duchovní plodnost pravého přátelství stejnopohlavních osob homosexuálním praktikám, které prý jsou „psychologicky poznamenány frustrující neplodností.“
Odvolává se na některé psychology, kteří konstatují, že „když se utvoří opravdové přátelství mezi homosexuálními muži, často se stává, že jsou pak neschopni pokračovat v sexuálních vztazích.“ (s.81)
Proti těmto argumentům podepřeným částí odborné veřejnosti, jejichž validita vědecké práce je mnohdy oslabována apriorním mravním odsudkem homosexuality, je třeba se výrazně ohradit.
Komplementaritu, k níž dochází při pohlavním spojení, nesmíme brát zúženě pouze v rovině biologické.
Nebylo nikdy prokázáno, že by v psychice dva muži či dvě ženy měli totožný poměr mužských a ženských znaků. Proto také sexuologové dělí mužské homosexuály na maskulinní a femininní gaye – podle převahy výskytu duševních a tělesných znaků.
Navíc každý jedinec je neopakovatelnou bytostí, je jiná, ať chceme či ne, a proto i při stejnopohlavním styku může dojít ke spojení a vzájemné komplementaritě, která je popravdě odlišná od styku muže a ženy.
Kvalita styku heterosexuálního i homosexuálního závisí na tom, zdali je pohlavní spojení vyústěním věrné a oddané lásky, nebo je oboustranně dohodnutým „tělocvikem“ pro dosažení slasti při absenci splynutí duší.
Pokud homosexuální styk postrádá tento správný a k dobru vedoucí význam lidské sexuality, můžeme s Melinou souhlasit, že se jedná o patologický narcismus, v němž chybí opravdové sebedarování.
Absenci biologické komplementarity i nemožnost biologického plození samu o sobě musíme ale vyřadit z kategorie mravnosti.
Předpokladem, aby něco bylo považováno za mravné, je lidsky přiměřená schopnost požadované jednání vykonat.
Proto musí být dvojím metrem „souzen“ heterosexuál, schopný biologického plození, avšak výlučně si užívající sexu a záměrně bránící předávání nového života, od homosexuála, pohlavně aktivního v trvalém partnerském svazku.
Tento postup v žádném případě není jakési pozitivní zvýhodňování homosexuálů, naopak: společnost by od nich měla vyžadovat důraznější angažování se v altruistické sféře – t.j. např. sociální oblasti apod., aby i gayové a lesbičky produkovali celku hodnoty trvalejšího, chcete-li transcendentálního rázu.
Melinovy domněnky o homosexuálních praktikách, které jsou poznamenány frustrující neplodností i tvrzení některých psychologů, že po vzniku osobního přátelství homosexuální muži „nejsou schopni pokračovat v sexuálních vztazích“, jsou čirým zobecněním a tudíž nesprávné.
Frustrující neplodností jsou naplněny „vztahy“ promiskuitních gayů, nikoli těch, kdo žijí v dlouhotrvajícím partnerském svazku. Útlum či úplné vymizení pohlavní aktivity v déletrvajícím vztahu jak partnerském osob stejného pohlaví, tak v manželství, je běžný a normální,a není proto důsledkem neslučitelnosti osobního přátelství a stejnopohlavní aktivity.
Jak z výše uvedeného vyplynulo, homosexuální jednání samo o sobě je eticky neutrální. Je to potencialita, kterou v jednání z hlediska mravního musíme hodnotit skrze telos, k němuž je ona potencialita jako prostředek jeho dosažení směřována.
„Konání je mravně dobré, když jsou svobodná rozhodnutí ve shodě se skutečným dobrem člověka“, definuje mravně dobré chování encyklika Veritatis splendor.
Pakliže je pohlavní aktivita nikoli samoúčelným prožitkem slasti, nýbrž prostředkem sebedarování, t.j. vyjádřením lásky a duševního i tělesného pouta mezi dvěma osobami stejného pohlaví, má mravní hodnotu a měla by být schvalována.
Jistěže sobectví ve vztazích, i sexuálních, a promiskuita je neobhajitelně mravně defektní.
Závěrem: Úskalí současného pohledu církve na vztahy dvou mužů nebo žen vyvstávají z jednostranného zření skrze syrovou sexualitu skládající se z jakési hry pohlavních orgánů.
Bohužel nesprávně vytvořený termín homosexualita zavádí mnohé k představě, že homosexuálům jde jen a jen o sex. Obecně to není pravda – tato orientace se od té majoritní v ničem kvalitativním výrazně neodlišuje.
I přes vážný problém s rozšířenou promiskuitou gayů je špatné si všímat jen viditelných a známých negativních rysů menšiny. Úkolem církve dneška je si toto uvědomit a diferencovaně hodnotit vztahy gayů a lesbiček. To předpokládá odpoutat se od naučených stanovisek a nevidět všechno jen z té sexuální stránky.
Autor/ka: PhDr. Martin Šístek
Publikované: 21.05.2003
Zdroj: http://farnost-borislavska.wz.cz/homosexualita%20a%20mravnost.htm
Ďaľšie články autora:
http://farnost-borislavska.wz.cz/publicistika.htm