Kultivovat homosexuální vztahy
Recenze knihy Homosexualita, cesta sebatranscendencie?

Pražský farář Jiří Štorek, který se léta věnoval pastoraci gay a lesbických osob, jednou pronesl lakonicky, že křesťanské církve by neměly žádný spor a problém s homosexuály, kdyby ovšem nebyli „sexuálové“.

„Genitální prizma“

Před pěti lety jsem ve svém úvaze Homosexualita a mravnos^[i] vyjádřil podivení i zděšení nad tím, jak je celý fenomén stejnopohlavních vztahů  nahlížen nejen běžnými lidmi, ale i církevními představiteli „genitálním prizmatem“. Musím říci, že jsem se ve svém postřehu nezmýlil. Bohužel…

Kniha Márie Ščepkové je důkazem toho, jak je „genitální prizma“ zadřené v rozvažování nad tím, zda jsou stejnopohlavní vztahy přijatelné či ne. Níže vysvětlím proč.

Autorku je třeba ocenit za snahu přistupovat k tématu neotřele, nefundamentalisticky, hledačsky. Nechce dávat hotové odpovědi, má odvahu „rozházet si to“ jak u církve, tak u gay a lesbických aktivistů. Hledá třetí cestu. Za to si autorku lidsky vážím. Mám-li ovšem hodnotit výsledek jejího pokusu, jsem nucen vyjádřit jakési zklamání nad nedotažeností tohoto jistě náročného nejen intelektového vypětí.

Mária Ščepková je ve svém popisu homosexuální reality důsledná. Jenomže druhý pól, který zkoumá, postoj křesťanství, respektive Bible ve vztahu k homosexualitě nepodrobuje tak přísné a důsledné kritice. Pracuje s předpoklady, nad nimiž nepochybuje. Celou její studií se vine myšlenka, že Bůh odmítá homosexuální genitální aktivitu. Je to její tvrzení, které nenastavuje hlubšímu zkoumání. Ví sice o jiných než tradičních exegetických podáních biblických pasáží věnující se homosexuálním stykům (podotýkám: homosexuálních styků, nikoli homosexuálních vztahů!), tyto ovšem odmršťuje jako pragmatické či utilitaristické rozmělnění biblického poselství.

Tím se ovšem dostáváme na obecnější rovinu: je důsledná exegeze biblických pasáží, která bere v úvahu historický, sociální i kulturní kontext něčím nebiblickým? Nebo pořád mají někteří křesťané fetiš Bibli a drží se litery, nikoli jejího ducha?

Únik v sebetranscendenci?

Autorka je v této věci striktně fundamentalistická. Nepochybuje. Podobá se jehovistům, kteří odmítají krevní transfuzi, protože to prý jisté věty v Bibli zakazují. Přeceňuje Bibli a tím ji fakticky degraduje, protože každá nadměrné uctívání čehokoli se po čase mění v opak. Bible je jedinečná kniha, to ovšem neznamená, že je nezbytné brát její vyjádření doslovně a neuvádět její poselství do poměrů jedenadvacátého století. Aktuálnost posvátných textů pro moderního člověka není v tom, že se fundamentalisticky drží litery, nýbrž že pečlivým studiem a kontemplací vysvítají na povrch obecné principy autentického životního způsobu člověka.

Naštěstí existuje i v češtině kvalitní exegetická literatura, která biblické výroky ozřejmuje^[ii] Analýza obvykle končí konstatováním, že přímé výpovědi – jak hebrejské Bible, tak Nového zákona- v podstatě pro současnou diskusi, zda „ano homosexuální styk nebo ne homosexuální styk“, nemají závažnost, poněvadž bibličtí autoři nevěděli jako my dnes o homosexualitě jako o nezměnitelné variantě lidského vztahového chování,^[iii] a pak, normy a standardy biblických „generací a kultur“ se v lecčems odlišovaly od našich.

Nerigidní a osvícenější morální teologové tak nevidí žádný etický problém homosexuálních vztahů „se vším všudy“, pakliže jsou tyto vyjádřením lásky, vřelosti, přátelství a oddanosti. Objektivně mravně deficitními považují promiskuitu a „špatné sobectví“ ve vztahu. Zásadně ovšem odmítají ostrou césuru mezi přátelstvím a „styky“. Správně vidí člověka jako jednotu duševního, duchovního, tělesného a sociálního. Vidí to katolicky. Ovšem katolicky v původním významu toho slova, nikoli ve významu klerikálním.

Na adresu autorčiny práce je třeba říci, že si tuto „katolicitu“ uvědomuje, když cituje výrok, že homosexualita svou podstatou souvisí jen málo se sexem. Na druhou stranu zcela blahovolně vidí řešení úniku před Skyllou otevřeného homosexuálního života i Charybdou popírání a léčby v sebetranscendenci homosexuální osoby, která znamená, že tento jedinec může vstupovat do důvěrného obecenství dvou lidí stejného pohlaví, jen… - jen se musí vystříhat rozkoši plynoucí z aktivity pohlavních orgánů.

Tento závěr či chcete-li „třetí cestu“ ovšem považuji za zvrácenou. Můžeš všechno, jen „tamto“ je fuj, hřích, necudnost a nečistota a Bůh se mračí. O to víc mi vstávají vlasy na hlavě, když autorka na podepření svého stanoviska cituje uznávané kapacity v oboru psychologie a spirituality. Dochází tak k paradoxnímu stavu, že reálná schůdnost autorčina praktického návrhu pro „tých, ktorí nechcú žiť podľa svojej homosexuálnej orientácie"^[iv] je odůvodňována a podpírána bohatými pasážemi z Frankla nebo Grüna, které stěží mohou býti v intencích kompatibilní s navrhovanou perspektivou Márie Ščepkové.

Je třeba sexualitu kultivovat, i tu homosexuální

„Nehovorím, že láska sa nechce stelesnit. Ale je natoľko nezávislá na telesnosti, že na ňu nie je odkázaná"^[v], je mottem ústřední kapitoly o sebetranscendenci. Tímto vyjádřením Frankl nechtěl říci, že je třeba rezignovat na „sexuální jednání“, ať heterosexuální nebo homosexuální. Tím pouze vyjádřil pouze fakt, že láska se nutně neváže na tělesnost a sexualitu. Na druhé straně je třeba říci, že sexualita a tělesnost k lásce vede, že jsou jejími impulzy.^[vi]

Celá druhá polovina knihy tak kmitá v rozpolcenosti a nedůslednosti. Sice máme přijímat svou sexualitu, nepotlačovat, využívat ji plodně – v tomto smyslu hovoří nejčastěji použité citáty, ale na druhé straně homosexuál nemá žít „sexuálně“, genitálně. Často jsem měl nad čtením knihy pocit, že se autorka snaží smísit olej a vodu. Výsledek této úporné snahy je ovšem smutný: Vzniklo jezero kontaminované naftou. Ani voda, ani nafta. Ani k pití, ani k topení.

Nietzsche kdysi prorocky napsal, že křesťanství dalo napít Erótu jed, na něž sice Erós nezemřel, ale zvrhl se v ohavnou neřest. V současnosti jeho trefný poznatek neplatí paušálně, prozíraví učenci i praktici v křesťanském světě hlásají syntézu, kterou měli na mysli už před dvěma a půl tisíci lety antičtí filosofové v čele se Sókratem.^[vii] Pořád ale v křesťanství převládá latentně nebo i explicitně zlý pohled vůči tělesnu, sexualitě a smyslovosti (či smyslnosti). Je to právě tento odpor, který živí svůj pandán v podobě skutečně nezřízené degradace sexuality od šedesátých let dvacátého století po dnešek. Duch doby současnosti smyslovost a tělesnost degraduje. Sexualita přišla o svou vznešenost, stala se lůzovitou, vyžilou, zkrabatělou, hnusnou. A můžou za to propagátoři netělesnosti, faktičtí potlačovatelé tělesnosti. Je na čase oprášit jinou teorii a jinou praxi: je třeba sexualitu kultivovat, i tu homosexuální.

Je zapotřebí kultivovat homosexuální vztahy. Je třeba žít smyslově a smyslně a duchovně. Grün a baroko mohou být inspirací. Ano, moje drahé baroko: ty povyšuješ a zjemňuješ smysly až k extázi, ty buď mým zdrojem a vůdcem! Poznat Boha skrze svět, skrze smysly, skrze tělesnost. Jedno velké ANO tělesnosti. Všechny smysly se roztančí: sluch hřmotnými tóny varhan, čich dýmem kadidlovým, zrak zajíkavou krásou fresek a zvlněných oltářů a řezeb i líbezností nesmělosti a pokory ministrantů, chuť sladkostí božství, hmat vřelým laskavým pohlazením. A člověk se pozdvihne, vyjde ze sebe. Přesáhne sebe.

Napísané: 20.09.2008